Kosmický ledovec se přiřítil směrem od Slunce, takže nikdo nespatřil, jak se blíží, dokud obloha doslova nevybuchla. O několik sekund později tlaková vlna srovnala se zemí dva tisíce čtverečních kilometrů borového lesa a celý svět oblétl nejhlasitější zvuk od výbuchu sopky Krakatoa.

Kdyby se úlomek komety na své celé věky trvající cestě opozdil o pouhé dvě hodiny, výbuch o síle deseti megatun TNT by zničil Moskvu a změnil chod dějin.

Stalo se to 30. června 1908.

„Nikdy se zde v Bílém domě neshromáždilo tolik talentu, protože Thomas Jefferson večeřel sám.“

Prezident John Kennedy k delegaci vědců Spojených států.

„Dříve bych uvěřil, že dva profesoři z Nové Anglie lžou, než že mohou padat kameny z nebe.“

Prezident Thomas Jefferson při poslechu zprávy, že na Novou

Anglii dopadl meteorit.

„Meteority nepadají na Zemi. Padají na Slunce a Země se jim plete do cesty.“

John W. Campbell.

Že kameny opravdu mohou padat z nebe bylo dobře známo už v dávnověku, i když se tehdy mohly lišit názory na to, kteří bohové je pouštějí. A nejen kameny padaly, nýbrž i vzácný kov — železo. Před vynálezem tavby byly meteority hlavním zdrojem tohoto drahocenného prvku. Není tedy divu, že se staly posvátnými a často došly zbožňování.

Avšak osvícenější myslitelé „doby Rozumu“, osmnáctého století, nevěřili takovým vybájeným nesmyslům. Vskutku, francouzská Akademie věd přijala usnesení, které vysvětlovalo, že meteority jsou jednoznačně pozemského původu. Jestliže se nějaký jevil, jako že padá z oblohy, bylo to proto, že jej vymrštil úder blesku — naprosto pochopitelný omyl. Pak tedy správci evropských muzeí vyhazovali bezcenné kameny, které jejich ignorantští předchůdci pečlivě sebrali.