Je jednou z nejrozkošnějších ironií v dějinách vědy, že pouhých několik let po tomto prohlášení francouzské Akademie věd dopadla pár kilometrů od Paříže velká sprška meteoritů, a to v přítomnosti nezpochybnitelných svědků. Akademie musela spěšně své prohlášení odvolat.

I tak trvalo až k úsvitu Kosmické éry, než věda uznala početnost a možnou důležitost meteoritů. Po desítky let vědci zpochybňovali — a dokonce popírali že meteority jsou zodpovědné za některé velké útvary na Zemi. Je téměř k nevíře, že ještě ve dvacátém století se někteří geologové domnívali, že slavný Meteoritický kráter v Arizoně byl pojmenován nesprávně, a tvrdili, že je sopečného původu! Teprve tehdy, až kosmické sondy ukázaly, že Měsíc a většina menších těles ve Sluneční soustavě byly po věky vystaveny kosmickému bombardování, byla debata s konečnou platností uzavřena.

Jakmile geologové začali po meteorických kráterech pátrat — obzvláště vyzbrojeni novými záběry poskytnutými kamerami na orbitální dráze — nalezli je prakticky všude. Důvod, proč nebyly mnohem rozšířenější, se stal nyní zřejmým: všechny hodně staré zahladily povětrnostní vlivy. A některé krátery byly tak ohromné, že se nedaly zahlédnout ze země, a někdy dokonce ani ze vzduchu; jejich měřítko se dalo pochopit pouze při pohledu z kosmu.

Tohle všechno bylo velice zajímavé pro geology, avšak velice vzdálené od obyčejných lidských záležitostí, takže veřejnost to zase tak nevzrušovalo. Pak, díky nositeli Nobelovy ceny Luisovi Alvarezovi a jeho synu Walterovi, se do té doby malá věda zvaná meteoritika náhle stala tématem pro první stránky novin.