Erak a Svengal u kormidla napínali síly, loď sklouzla k nejnižšímu bodu mezi vlnami, po obou stranách zádi vysoko vystříkly spousty vody a náraz otřásl celou kostrou lodi. Loď se rozkývala a opět se narovnala.

„Drží se dobře,“ křičel Svengal. Erak zamračeně přikyvoval. Ačkoli Willovi i Evanlyn naháněly vlny a vichřice hrozný strach, vlčí loď byla stavěna tak, aby dokázala čelit právě takto rozbouřenému moři. Ale i vlčí lodě měly své meze pevnosti. A Erak si byl vědom, že jestli budou překročeny, všichni zahynou.

„Ta poslední nás málem dostala,“ odpověděl. Loď už vlastně téměř začala klouzat zpátky dolů a jen díky tomu, že veslaři v posledním okamžiku zabrali, se přetáhla přes hřeben vlny.

„Budeme ji muset otočit a zkusit plout před bouří,“ rozhodl Erak. Svengal kývl na souhlas, s očima přimhouřenýma před větrem a slanou vodní tříští.

„Tak za touhle,“ řekl. Další vlna byla trochu nižší než ta, která je předtím málem zahubila. Jenže „nižší“ je ošidné slovo. Oba Skandijci pevně sevřeli kormidelní veslo.

„Zaberte, zatraceně! Zaberte!“ řval Erak na veslaře, když se vysoko nad jejich hlavy zvedla hora vody a Vlčí vítr nastoupil svůj další pomalý, nebezpečný výstup.

„To ne. Prosím, prosím, ať už je konec,“ kvílel Will, když ucítil, že příď jde zase vzhůru. Strach ho připravoval o všechny síly. Přál si jen jedno — aby bylo po všem. Jestli se to má stát, tak ať se loď už potopí. Všechno ať zmizí. Jen ať ta nesnesitelná trýzeň skončí. Slyšel, jak Evanlyn vedle něj úzkostně vzlyká. Objal ji jednou rukou, ale nedokázal udělat nic, co by ji uklidnilo.

Stoupali po vlně výš a výš, pak se ozval známý řev hroutícího se hřebene a do nich s hukotem udeřila vodní spousta. Potom příď projela hřebenem, pleskla o hřbet vlny a letěla dolů. Willovi se chtělo ječet úzkostí, ale krk měl rozbolavělý a došly mu síly. Vydal ze sebe jen slabé zavzlykání.