Vlčí vítr se zařízl do moře na úpatí vlny. Erak řval pokyny na veslaře. Čekala je krátká chvíle v závětří další blížící se vlny a to byl čas, kdy museli provést obrat.

„Na pravobok!“ křičel a rukou ukazoval směr otáčení pro případ, že by se jeho hlas nedonesl k někomu z veslařů vpředu — i když se o to vůbec nemusel strachovat.

Veslaři se zapřeli nohama o dřevěné výztuže. Ti na pravém boku lodi přitahovali držadla vesel zpět k sobě. Veslaři na levé straně tlačili vesla dopředu. Když se loď vyrovnala, zaburácel Erakův povel.

„Teď!“

Lopatky vesel se zanořily do vody, a zatímco jedna strana veslařů tlačila a druhá táhla, Erak se Svengalem plnou vahou nalehli na kormidlo. Dlouhá štíhlá loď se hladce otočila, skoro na místě, a vystavila záď větru a moři.

„A teď všichni najednou!“ křičel Erak a veslaři zabrali. Loď musela být rychlejší než moře ženoucí se za nimi, jinak by je voda zavalila. Erak krátce pohlédl na dva mladé araluenské zajatce, uboze schoulené vedle stěžně, ale pak je pustil z hlavy a dál se zabýval jen rychlostí lodi a držením kormidla. Kdyby udělal jedinou chybu, loď by se otočila na bok a to by byl jejich konec. Ujížděli lehčeji, to poznal. Ale na takové úvahy teď nebyl čas.

Z pohledu Willa a Evanlyn loď ještě pořád klesala a stoupala hrůzným způsobem — a od hřebene k nejnižšímu bodu překonávala výškový rozdíl padesáti stop. Teď se však dala lépe ovládat, pluli s mořem, už proti němu nebojovali. Will cítil mírné zklidnění pohybů lodi. Voda na ně dál stříkala a pravidelně je zalévala, ale děsivé klouzání dolů už skončilo. Loď nyní plynule plula po vodních masách, které se vzdouvaly pod a kolem ní, a Will si začínal myslet, že možná mají maličkou naději na přežití.

Bylo to však pouhé možná. Cítil, jak se mu při každé vlně, která loď vyzvedla, hrůzou svírají vnitřnosti.