Hluboko dole ve Velké síni se mezitím sešlo v osmi cípech kouzelného oktagramu osm nejmocnějších mágů. Možná že by nebyli nejmocnější, kdybychom znali všechny mágy světa, ale v každém případě měli neobyčejně vyvinutý smysl pro přežití a to bylo ve výjimečně soutěživém světě kouzel skoro to samé. Na místo každého čaroděje osmé třídy se tvrdě mačkal půltucet čarodějů sedmé třídy a starší mágové si museli vyvinout vysoce citlivý smysl pro takové věci, jako je třeba škorpión ve vlastní posteli. Ostatně to už shrnovalo prastaré rčení. Čaroděje, kterého nudí hledání skla ve vlastní snídani, říkalo to rčení, nudí vlastní život.

Senior mágů, Šedomil Spold, příslušník Nejstarších a zaručeně původních Vševědů Nepřerušeného kruhu, se těžce opřel o svou vyřezávanou hůl a děl: „Mrskni sebou, Počasvosku, nemůžu už vydržet na nohách.“

Galder, který se v té chvíli pro efekt odmlčel, se na něj zaškaredil.

„Dobrá, já to tedy zkrátím…“

„No konečně!“

„Všichni jsme hledali vysvětlení událostí dnešního rána. Může snad někdo prohlásit, že je našel?“

Mágové se úkosem rozhlíželi jeden po druhém. Nikde, snad s výjimkou odborového sjezdu pracovníků nočních profesí, byste nenarazili na větší nedůvěru a podezřívavost než ve sboru nejstarších magiků. Na první pohled však bylo jasné, že den byl velmi špatný. Démoni, vyvolaní z Podzemního rozměru, kteří většinou ochotně poskytovali informace, se tvářili přihlouple a na otázky odpovídali vyhýbavě. Magická zrcadla popraskala. Tarotové karty tajemným způsobem vybledly a zůstala na nich jen rubová strana. Křišťálové koule se zatáhly mlhou. Dokonce i čajové lístky, nad nimiž většina čarodějů ohrnovala nos jako nad pouťovým a neprůkazným prostředkem, se shlukly na dně hrnečků a odmítaly se rozejít.

Krátce řečeno, shromáždění mágové byli v úzkých, a proto teď výjimečně svorně zavrtěli hlavami.