„Z toho důvodu navrhuji, abychom provedli obřad AškEnte,“ uzavřel Galder dramaticky.

V duchu si pomyslel, že na své prohlášení očekával mnohem bouřlivější reakci, něco jako třeba: „Oh ne! Obřad AškEnte ne! Člověku není radno si s takovými věcmi zahrávat!“

Jenže síní se rozlehl jen chór souhlasných hlasů. „Dobrý nápad.“

„Jasně.“

„To dá rozum.“

„Tak do toho!“

Galder, mírně vyvedený z rovnováhy, přivolal procesí nižších mágů, kteří do síně přinesli rozličné kouzelné rekvizity.

Jak už bylo opatrně naznačeno, docházelo v poslední době ve společenství mágů ke sporům o to, jak magii praktikovat.

Zvláště mladší mágové čím dál tím častěji mluvili o tom, že je na čase, aby magie zmodernizovala především svůj image, a že už by se konečně měli přestat patlat s voskem a kousky kostí a vybudovat celému odvětví dobře organizovanou základnu. Žádali rozběhnutí výzkumných programů a třídenní sjezdy v hotelích, kde by si mohli v klidu ve svých novinách přečíst články s názvy jako Kam kráčíš, geomantie?

Tak například Trémon už v poslední době magii skoro nepraktikoval, ale vedl celý řád s hodinářskou precizností. Dělal si množství poznámek, na stěně ve své kanceláři měl obrovskou mapu, která se hemžila barevnými špendlíky, vlaječkami a čarami. Nikdo jí nerozuměl, ale vypadala velice efektně.

Starší mágově zas tohle všechno považovali za naprostý blábol a odmítali vzít na vědomí nějaký image, pokud nebude mít podobu voskové figurky, do které jsou napíchány špendlíky.

Přítomné hlavy osmi řádů byly prosty takových myšlenek. Byli do posledního tradicionalisté a pomůcky navršené kolem osmiúhelníku nevypadaly jako nějaký moderní póvl, ale jako kvalitní okultní zboží. Převládaly beraní rohy, lebky, kované barokní železo a obrovské svíce navzdory zjištění frakce mladých mágů, že proslulý a strašlivý obřad AškEnte se dá bezchybně provést s pomocí čtyř malých kousků dřeva a čtyř kubických centimetrů myší krve.