„Oook?“ obrátil se k němu tázavě knihovník.

Trémon knihu opatrně prolistoval. Nebyl v jazycích nijak silný, vždycky je považoval za věc zbytečně komplikovanou. Kdyby bylo po jeho, nahradily by se jednotlivé jazyky číselným systémem, jednoduchým a srozumitelným. Jak se zdálo, byla kniha právě to, co hledal. Celé strany byly pokryty nesrozumitelnými hieroglyfy.

„Je to opravdu jediná kniha, která pojednává o tsortské pyramidě?“ zeptal se pomalu.

„Oook.“

„Jste si naprosto jistý?“

„ Oook!“

Trémon napnul uši. Kdesi v dálce zaslechl zvuk přibližujících se kroků a rozhádaných hlasů. Ale i na to byl připraven.

Strčil ruku do kapsy. „Chtěl byste ještě jeden banán?“

* * *

Skundský prales byl pochopitelně kouzelný, ale to nebylo na Zeměploše celkem nic divného. Byl to také jediný prales v celém vesmíru, který se jmenoval — pochopitelně v jazyce domorodců — „Tvůj prst, ty pitomče“, jak zněl přesný překlad slova Skund.

Důvod této zvláštnosti je až k politování jednoduchý. Když první cestovatelé z teplých zemí kolem Kruhového moře dorazili do místních chladných oblastí, začali vyplňovat bílá místa na svých mapách. Dělali to prostě tak, že chytili nejbližšího domorodce, ukázali mu nějaký vzdálený orientační bod, mluvili na něj hlasitě a pomalu a zapsali si do mapy, co jim ten užaslý člověk řekl. Proto se do celých generací atlasů nesmrtelně zapsala taková jména jako „Hora, nevidíš?“, „Já nevím“, „Cože?“ a samozřejmě i „Tvůj prst, ty pitomče“. Kolem holého vrcholu hory Oolskunrahod (Co je to za hlupáka, když neví, že hora je hora) se začala kupit bouřková mračna a Zavazadlo se pohodlněji uhnízdilo pod stromem, který se stále ještě neúspěšně pokoušel navázat konverzaci.

Dvoukvítek s Mrakoplašem se hádali. Osoba, která byla předmětem sporu, seděla na své muchomůrce a se zájmem je pozorovala. Mužíček budil svým zjevem přesvědčení, že bude zapáchat přesně jako ten, kdo žije v červené prašivce, a to se Dvoukvítkovi nelíbilo.