„Ale jak to, že nemá červenou čepičku?“

Mrakoplaš zaváhal a pokusil se představit si, kam to Dvoukvítek míří.

„Cože?“ vzdal se nakonec.

„Měl by mít červenou Čepičku,“ trval na svém Dvoukvítek. „Taky by měl být čistší a veselý, mnohokrát veselejší. Vůbec mi nepřipadá jako trpaslík.“

„O čem to vlastně mluvíš?“

„Podívej se mu jenom na ty vousy,“ pokračoval nezadržitelně Dvoukvítek. „Viděl jsem lepší strniště na starém kusu sýra.“

„Je patnáct čísel vysokej a žije v muchomůrce,“ zavrčel na něj Mrakoplaš. „Samozřejmě že je to podělanej trpaslík.“

„To tvrdí on.“

Mrakoplaš upřel oči dolů na trpaslíka.

„Omluvte nás na okamžik,“ řekl a odvedl Dvoukvítka na druhou stranu mýtiny.

„Tak podívej se,“ procedil mezi zuby. „Kdyby měřil pět metrů a řekl nám, že je obr, taky bysme to věděli jenom od něj, ne?“

„Nemůže to být trpaslík,“ bránil se Dvoukvítek.

Mrakoplaš se podíval přes rameno směrem k malé postavičce, která se promyšleně rýpala v nose.

„A co?“ prohlásil. „A co má bejt? Trpaslík, skřítek, elf, šotek, vílák, lesní mužíček — co tě žere?“

„Žádný elf,“ odporoval mu Dvoukvítek. „Elfové nosí jenom zelené barvy a mívají takové zbojnické kloboučky a na hlavičce malá tykadýlka s bambulkou. Viděl jsem je na obrázku.“

„Kde?“

Dvoukvítek se zarazil a sklopil oči. „Myslím že se to jmenovalo ‚huhly, huhly, huhly‘.“

„Jak? Jak že se to jmenovalo?“

Turista se najednou začal neobyčejně zajímat o hřbety vlastních rukou. „Velká kniha pohádkových postaviček a květinových víl pro malé děti,“ zamumlal.

Mrakoplaš se zatvářil nechápavě.

„To je kniha vo tom, jak se jim vyhnout?“

„Ale ne,“ vysvětloval spěšně Dvoukvítek. „Píše se tam, kde je máš hledat. Ty obrázky vidím, jako kdybych je měl před sebou.“ Na tváři se mu objevil zasněný výraz a Mrakoplaš v duchu zasténal. „Byla tam dokonce i víla, která odnášela tvé zuby.“