„Oook!“ prohlásil knihovník.

Mrakoplaš se opřel ramenem o třesoucí se regál a násilím a vlastním tělem zasunul neklidně šustící svazky nazpět. Hluk byl strašlivý.

Magické knihy žijí tak trochu svým vlastním životem. Některé až příliš bujným — tak například první vydáni Nekrotelecomiconu, muselo být uzavřeno mezi dvěma silnými kovovými deskami, kniha Spisek o pravém umění levitačním strávila posledních sto padesát let ve zšeřelém přítmí mezi stropními trámy a Fordgeho mirakulózní výčet vší mažije sexuální je uložen ve vaně plné ledu v samostatné místnosti. Konkrétně pro tuto knihu platí předpis, že do ní mohou nahlédnout jen mágové starší osmdesáti let, a přednostně ti mrtví.

Jenže běžně používané grimoáry a inkunábule na hlavních policích byly neklidné jako obyvatelé kurníku, do kterého se pode dveřmi prohrabává kuna. Zpod jejich zavřených desek se ozývalo tlumené škrabání podobné zvuku stovek malých pářátků.

„Co jsi říkal?“ křikl Mrakoplaš.

„Oook!“

„To je pravda!“

Mrakoplaš, který jako čestný zástupce hlavního knihovníka zatím nepokročil za obyčejné zařazování knih nebo podávání banánů, musel obdivovat způsob, jakým se knihovník proplétal mezi policemi; tu přeběhl černou kožnatou dlaní přes rozechvělou vazbu, tam tichým opičím huhláním uklidnil vystrašenou encyklopedii.

Po nějaké chvíli se začala knihovna uklidňovat a Mrakoplaš cítil, jak napětí povoluje.

V každém případě to však byl klid velmi křehký. Tu a tam zašustila nějaká stránka. Ze vzdálených polic se občas ozvalo zlověstné zavrzání knižního hřbetu. Po překonání počáteční paniky byla teď knihovna napjatá a ostražitá jako angorská kočka v továrně na houpací křesla.