Knihovník ukončil procházku uličkami mezi regály. Do jeho obličeje by se mohla zamilovat snad jen pneumatika silničního tahače, ale zato na ní neustále lpěl slabý úsměv. Podle způsobu, jakým zalezl do svého pelechu pod stolem a přikryl si hlavu přikrývkou, však Mrakoplaš v téhle chvíli snadno poznal, že jeho nadřízený má vážné obavy.

Prohlédněme si Mrakoplaše, který nejistě vyhlíží mezi rozmrzelými regály. Na Ploše existuje osm magických tříd. Mrakoplašovi se po šestnácti letech pobytu na Univerzitě zatím nepodařilo dostat se ani do té první. Pravdou je, že několik z jeho profesorů dospělo k názoru, že Mrakoplaš je ten vzácný typ, který není schopen působit ani v nulté úrovni, do které se většina obyčejných lidí prostě narodí. Jinak řečeno, vznikla dokonce domněnka, že až Mrakoplaš zemře, stoupne o nějakou tu setinku procenta průměrná magická schopnost zeměplošské populace.

Mrakoplaš je vysoký, hubený a nosí řídký plnovous. Jeho vousy ovšem budí ten zvláštní dojem, jaký budí na tvářích všech lidí, kteří nejsou typově „přirozenými vousonosiči“. Na sobě má temně červené roucho, které pamatuje lepší roky, pravděpodobně lepší desetiletí. Že je mág, poznáte snadno podle jeho špičatého klobouku s olámaným okrajem. Klobouk má vpředu vyšito stříbrnou nití a velkými písmeny slovo MÁK. Vyšívat ho musel člověk, jehož zručnost byla ještě pochybnější než jeho vzdělání. Klobouk má sice na špičce hvězdu, ale většina zlatých zekínů už z ní opadala.

Mrakoplaš si narazil klobouk na hlavu, protlačil se štěrbinou mezi pootevřenými křídly těžkých dveří a vyšel do zlatavého odpoledního světla. Bylo ticho a klid, jež rušilo jen hysterické krákorání havranů, kteří zmateně kroužili kolem Věže umění.

Mrakoplaš je chvíli pozoroval. Univerzitní havrani — to byla pěkně tuhá ptačí parta. Z bohorovného klidu je mohlo vyvést jen něco skutečně výjimečného.

Jenže na druhé straně —

— obloha byla světle modrá s nádechem do zlatova a jen tu a tam po ní líně pluly sněhobílé obláčky, jejichž barva se v prodlužujícím slunečním světle měnila v růžovou. Prastaré kaštany na čtvercovém nádvoří byly v plném květu. Z kteréhosi otevřeného okna se nesl zvuk houslí, na které cvičil jeden ze studentů. Falešně. Nic, o čem byste mohli prohlásit, že je to hrozivé.