„Pojďte, povídám!“

„Oook.“

„Koupím vám panáka,“ uchýlil se Mrakoplaš v zoufalství k poslednímu přesvědčovacímu prostředku.

Knihovník se rozbalil jako čtyřnohý pavouk. „Oook?“

Mrakoplaš opičáka vytáhl z jeho pelechu napůl násilím a vlekl ho ke dveřím. Nemířil k hlavní bráně, ale do zadní části univerzitních pozemků, kde bylo ve zdi několik uvolněných kamenů, které už skoro dva tisíce let nabízely studentům i po uzavření bran celkem pohodlnou cestu do vnějšího světa. Pak se najednou zastavil tak prudce, že mu knihovník narazil do zad a Zavazadlo je oba srazilo na zem.

„Oook!“

„U všech bohů!“ prohlásil Mrakoplaš. „Koukněte na tohle!“

„Oook?“

Od mříže kuchyňského větráku, který se črtal těsně u země, se valil lesklý černý proud. Každá z těch několika už vyšlých hvězd se zrcadlila v milionech drobných černých krovek.

Mrakoplaše však neznepokojil pouhý pohled na ty miliony švábů. Vyděsilo ho, že pochodovali jednotným krokem v uspořádaných řadách po stu jedincích. Samozřejmě že stejně jako všichni ostatní neformální obyvatelé Neviditelné univerzity byli i švábi poněkud zvláštní, ale na zvuku milionů drobných nožiček, dopadajících v dokonalém rytmu na dlažbu, bylo něco obzvláště odpudivého.

Mrakoplaš pochodující proud opatrně překročil. Knihovník ho přeskočil.

Zavazadlo je pochopitelně následovalo a zadním traktem se rozlehly zvuky, jako by někdo zastepoval na pytli čipsů.

Mrakoplaš nakonec přinutil Zavazadlo opustit akademickou půdu hlavní branou, protože jinak by vybouralo díru v už tak chatrné zdi. On a knihovník vylezli z Univerzity zadem, společně s ostatním hmyzem a drobnými vyplašenými hlodavci. Mrakoplaš věřil, že pár piv, vypitých pěkně v klidu, mu umožní vidět celou situaci v jiném světle, a když ne, dokážou to ta další. Rozhodně to stálo za pokus.