Nahoře na skříni, zabalená ve zbytcích zažloutlého papíru a starých prostěradel, ležela obrovská truhlice pobitá mosazným kováním. Vystupovala pod jménem Zavazadlo. Proč se Zavazadlo rozhodlo dát se vlastnit právě Mrakoplašem, to vědělo jen ono samo a ono to nikdy neřekne. Je však třeba říci, že žádná z pomůcek v dějinách cest a cestovního ruchu nemá tak záhadnou a temnou historii. Dala by se snad popsat jako napůl truhla a napůl vraždící maniak. Zavazadlo mělo množství neobvyklých vlastností, které se mohly podle situace objevit hned, nebo také nikdy, ale jednou z nich se od ostatních mosazí okovaných truhel zásadně lišilo. Chrápalo. Zvuk, který se mu dral zpod víka, zněl, jako by uvnitř někdo pomalu přeřezával silný trám.

Zavazadlo bylo možná magické. Mohlo být strašlivé. Ale ve své rozporuplné duši chovalo laskavou náklonnost ke každému dalšímu zavazadlu v celém existujícím mnohovesmíru a zimy nejraději trávilo v hlubokém spánku nahoře na skříni.

Mrakoplaš do něj udeřil násadou koštěte a zvuk pily umlkl. Pak si nacpal do kapes různé potřebné i nepotřebné věci z krabice od banánů, kterou používal jako toaletní stolek, a vyrazil ke dveřím. Nemohl si nevšimnout, že jeho matrace zmizela, ale na tom celkem nezáleželo, protože byl pevně rozhodnut, že už v životě na matraci spát nebude.

Zavazadlo přistálo na zemi s mocným zaduněním. Po několika vteřinách se s nesmírnou opatrností zvedlo na stovky svých růžových nožiček. Zakývalo se dopředu a dozadu, protáhlo si každou nožku, pak otevřelo víko a zazívalo.

„Tak jdeš, nebo ne?“

Víko se s klapnutím zavřelo. Zavazadlo uvedlo do pohybu nohy, které se přesunuly podle složitého vzorce tak, že jeho čelo směřovalo ke dveřím, a vyrazilo za svým pánem.

Knihovna se stále halila do podivné atmosféry napětí, kterou jen tu a tam porušilo zacinkání řetězu