Na Svátek malých bohů se však považovalo za vrchol netaktnosti a nevychovanosti zabít bratra — mága a většina z přítomných si dokonce nechala volně splývat vlasy beze strachu, že je jimi někdo během večera uškrtí.

Arcikancléřská židle byla prázdná. Antivir Zcestyhusa večeřel ve své pracovně, jak přináleží muži, který se měl stát budoucím arcikancléřem. Po vážném rozhovoru s těmi starými mágy, kteří ještě tak docela nepropadli stařecké senilitě, ho dnes ráno vybrali bohové. Navzdory tomu, že jeho věk už překročil osmdesátku, se Zcestyhusa cítil poněkud nervózní a ze svého druhého kuřete pozřel sotva pár soust.

Během několika minut bude muset pronést řeč. Za dnů bujarého mládí hledal Zcestyhusa sílu na podivných místech, zápasil v planoucích osmiúhelnících s démony, upíral zraky do míst, o kterých nesmí obyčejný člověk ani snít, a dokonce se mu podařilo oblafnout Výbor univerzitních sponzorů, ale nic v celých osmi kruzích nicoty mu nepřipadalo tak strašné jako pár set tváří, které se k němu měly zanedlouho obrátit závoji cigaretového dýmu.

Už brzo pro něj přijdou heroldi. Vzdychl, odstrčil nedotčený puding, přešel rozlehlou pracovnu, postavil se před velké zrcadlo a začal šátrat v záhybech svého roucha, kam si uložil poznámky.

Když je našel a poněkud uspořádal, odkašlal si.

„Drazí bratři v rouchu,“ začal, „nedokážu vám ani vypovědět, jak jsem…, ehm…, rozhlížím se kolem sebe a zrak mi ulpívá na tvářích arcikancléřů zemřelých dřív, než…“ Zarazil se, znovu si uspořádal papírky s poznámkami a pokračoval o něco jistěji. „Když tady tak dnes večer stojím, připomíná mi to historku o trojnohém podomním obchodníkovi a…, ehm…, kupcových dcerách. Ten kupec měl tři dcery…“

Někdo zaklepal na dveře.