„Vstupte,“ zabasoval Zcestyhusa a krátkozrakýma očima zamžoural do poznámek.

„Ten kupec,“ zahuhlal, „takže ten kupec…, ehm… ano, ten kupec měl tři dcery. Byly tři…? Určitě. Ano, byly. Kupec měl tři dcery. Zdálo by se, že…“

Podíval se do zrcadla a najednou se obrátil.

Pokusil se říci: „Co jste z…“

A zjistil, že jsou přece jen horší věci než veřejné projevy.

Drobná temná postava, která se plížila opuštěnými chodbami sice zaslechla hluk, ale nijak si ho nevšímala. V oblastech prosycených magií nebyly podobné nepříjemné zvuky nic zvláštního. Vetřelec očividně něco hledal. Nebyl si jistý co, věděl jen, že až to uvidí, určitě to pozná.

Netrvalo dlouho a hledání ho zavedlo do Zcestyhusovy pracovny. Vzduchem se vinuly husté praménky mastného kouře. V prostoru se vznášely drobné částečky sazí a na podlaze bylo vypáleno několik skvrn ve tvaru lidské nohy.

Temná postava se otřásla. Nikdy se nedalo předem odhadnout, co najdete v obydlí mágů. Postava zahlédla svou mnohonásobnou podobu v obrovském popraskaném zrcadle, upravila si kapuci na hlavě a dala se do hledání.

Pohybovala se jako někdo, kdo se řídí jakýmsi vnitřním hlasem. Tiše přešla místnost a zastavila se u stolku, na kterém stála velká odřená kulatá krabice ze silné kůže.

Hlas, který se ozval zevnitř, zněl, jako by pronikal několika vrstvami hustého koberce. Konečně! Co tě tak zdrželo?

„Zajímalo by mě, jak vlastně tenkrát všichni začínali? Myslím v těch dávnejch dobách, co ještě žili opravdoví mágové a o nějakejch pitomejch čarodějnejch úrovních nebylo ani řeči! Prostě vyšli ven a — udělali to. Bac ho!“

Jeden nebo dva z návštěvníků zšeřelého baru hospody U Zašitého bubnu se při Mrakoplašových výkřicích podívali jejich směrem. Museli to být nováčci ve městě. Štamgasty ani nenapadlo všímat si nečekaných zvuků, jako byly bolestné výkřiky nebo smrtelný chropot. To by jejich zdraví nijak neprospělo. V některých částech města nemusel zvědavý člověk jen brzo zestárnout, mohl dokonce zmizet s olověným závažím na nohou v Ankhu.