Rukama skoro zamilovaně přejel po holi a ta vydala tichý tón.

Potom opakoval tiše, jakoby pro sebe: „Vložil jsem do ní kus svého já.“

JE TO SKVĚLÁ HŮL, přikývl Smrť.

Faktradic ji zvedl do vzduchu a podíval se na svého osmého syna, který zavrněl.

„Ona si přála dceru,“ řekl tiše.

Smrť pokrčil rameny. Faktradic na něj vrhl pohled, který byl směsí nedůvěry a vzteku.

„Co z něj vlastně bude?“

JE TO OSMÝ SYN OSMÉHO SYNA OSMÉHO SYNA, prohlásil Smrť nezúčastněně. Vítr se mu opíral do černého pláště a posouval černé mraky nad jeho hlavou.

„A to znamená?“

BUDE Z NĚJ SUPERMÁG, SÁM TO DOBŘE VÍŠ.

Oblohou se převalilo mnohonásobné zadunění hromu.

„Jaký bude jeho osud?“ vykřikl Faktradic do sílícího hukotu větru.

MÁGOVÉ SI TVOŘÍ SVŮJ OSUD SAMI. DOŠLAPUJÍ NA ZEM VELMI ZLEHKA.

Faktradic se opřel o hůl a nervózně na ni zabubnoval prsty. Očividně se ztrácel v bludišti vlastních myšlenek. Levé obočí mu pocukávalo.

„Ne,“ prohlásil po chvíli tiše. „Ne. Připravím mu osud sám.“

RADIL BYCH TI, ABYS TO NEDĚLAL.

„Mlč! Poslouchej mě. Tenkrát mě vyhnali, oni s jejich knihami obřady a tradicemi! Říkali si mágové, a přitom v jejich vypasených tělech nebylo ani tolik magie, kolik jí já mám v jediném prstě! Odsoudili mě do vyhnanství! Mě! Protože jsem se zachoval jako člověk! Co by byli lidé bez lásky?“

ZVLÁŠTNÍ, řekl Smrť. V KAŽDÉM PŘÍPADĚ ALE…

„Poslouchej mě! Vyhnali nás sem, na konec světa, a to ji zabilo! Dokonce se pokusili sebrat mi mou hůl!“ Faktradic řval do hukotu větru.

„Dobrá, jenže mně pořád ještě nějaká síla zbývá,“ zavrčel zuřivě. „A já říkám, že můj syn půjde na Neviditelnou univerzitu, bude nosit klobouk arcikancléře a všichni mágové světa se mu budou klanět. A on jim ukáže, co se skrývá v nejtajnějších hlubinách jejich srdcí. Těch jejich bezcitných chamtivých srdcí. Určí osud celého světa a nebude magické moci větší než ta jeho.“