NE. Co bylo podivného na tom jediném tichém slovu, které Smrť pronesl, bylo to, že přehlušilo strašlivý řev začínající bouře. To slovo na okamžik vrátilo Faktradicovi zdravý rozum.

Faktradic se nejistě zakýval sem a tam. „Cože?“ zeptal se.

ŘEKL JSEM NE. NIC NENÍ KONEČNÉ. JENOM JÁ, SAMOZŘEJMĚ. TAKOVÉ MANIPULOVÁNÍ S OSUDEM BY MOHLO ZNAMENAT ZKÁZU SVĚTA. SVĚT MUSÍ MÍT ŠANCI, BYŤ DOCELA MALOU. SOUDCI OSUDU VYŽADUJÍ MALIČKOU MEZERU V KAŽDÉM PROROCTVÍ.

Faktradic pohlédl do Smrťovy neproniknutelné tváře.

„Musím jim dát šanci?“

ANO.

Tap, tap, tap, dělaly Faktradicovy prsty na kovu hole.

„Dobrá, tak ji dostanou,“ ušklíbl se, „až peklo zmrzne!“

NE, TO BY NEŠLO. BOHUŽEL MI NENÍ DOVOLENO, ANI Z NEDBALOSTI, OSVĚTLIT TI ZÁKONY TEPLOT V ONOM NÁSLEDUJÍCÍM SVĚTĚ.

„Tak tedy,“ zaváhal na okamžik Faktradic, „pak budou mít svou příležitost ve chvíli, kdy můj syn zahodí svou kouzelnou hůl.“

ŽÁDNÝ MÁG NEZAHODÍ SVOU HŮL, zavrtěl Smrť hlavou. TO POUTO JE PŘÍLIŠ SILNÉ.

„Ale možné to je, to musíš připustit.“

Zdálo se, že se na tím Smrť zamýšlí. Nebyl zvyklý slýchat slovo „musíš“, ale zdálo se, že nakonec Faktradicův argument přijal.

DOBRÁ, souhlasil.

„Zdá se ti ta šance dostatečně malá?“

DOSTATEČNĚ MOLEKULÁRNÍ.

Faktradic se maličko uvolnil. Hlasem, který byl skoro přirozený, řekl: „Nelituju toho, víš? Udělal bych to znovu. Děti jsou naše naděje do budoucnosti.“

ŽÁDNÁ NADĚJE PRO BUDOUCNOST NEEXISTUJE, odpověděl mu Smrť.

„A co nás tedy v budoucnosti čeká?“

JÁ.

„Kromě tebe, myslím.“

Smrť se na něj udiveně podíval. PROMIŇ, ALE NEROZUMĚL JSEM TI.