Jeho skvostná řeč byla přerušena hlasitým zatroubením, kterým si Výpek Idilot vyčistil nos do velkého kostkovaného kapesníku.

„Ale vždyť do zimy je ještě daleko,“ prohlásil jeden z mágů bezohledně, „a venku je vlahá noc.“

„Ven do zrádně proměnlivého podzimního času,“ zavrčel na něj Pozinkl, „a prokletý byl by každý člověk, jenž by za těchto podmínek to, ehm, dítě…“

„Vždyť vlastně ani pořádně neskončilo léto!“

Mykadlo si zamyšleně přejel prstem po nose.

„Ten chlapec má hůl,“ řekl potom. „Kdo mu ji dal? Ptal jste se ho?“

„Ne,“ odpověděl mu roztržitě Pozinkl, který upíral zuřivý pohled na vlezlého kalendářního detailistu.

Mykadlo sklopil oči a začal si prohlížet hřbety vlastních rukou pohledem, který Pozinkl považoval za významný.

„No, já bych řekl, že žádný problém není tak velký, aby nemohl počkat do rána,“ prohlásil hlasem, který byl podle Pozinkla ostentativně znuděný.

„Ale u bohů, vždyť starého Biliára odčaroval bůhví kam!“ prohlásil Výpek. „A slyšel jsem, že v Antivirově pracovně zůstala jen hromádka mastných sazí!“

„Možná že se chovali poněkud hloupě a byla to zčásti i jejich vlastní vina,“ odpověděl mu Mykadlo diplomaticky. „Jsem si skoro jist, bratře, že ty by ses nedal v dovednostech umění zahanbit pouhým dítětem?“

Výpek zaváhal. „No, hm,“ prohlásil opatrně, „asi ne. Jistěže ne!“ Podíval se na Mykadlův nevinný úsměv a hlasitě se rozkašlal. „To nepřichází v úvahu, samozřejmě, že ne! Biliár byl skutečně hloupý, ale myslím si, že bychom nějaká předběžná opatření přece jen měli v zájmu opatrnosti —“