„Protože je mocnější než my!“

„Ano?“ Pozinklův hlas byl tak hladký, že by vedle něj sklo vypadalo jako zorané pole a med jako hromada štěrku.

„No, zaleží na tom, z které strany se na to podíváme —“

Výpek se zarazil. Pozinkl se na něj povzbudivě usmál.

„Hmmmm.“

To dlouhé chápavé zabručení vyšlo z úst Marmarika Mykadla, hlavy bratrstva Mrkající kápě. Sepjal prsty, obtížené přehršlí prstenů, a přes jejich špičky se ostře zadíval na Pozinkla. Kvestor jej nemohl ani cítit. Cítil, co se týkalo Mykadlovy inteligence, značnou nejistotu. Měl podezření, že jeho inteligence je pravděpodobně hodně vysoká a že za tím obličejem pokrytým sítí potrhaných žilek, se ukrývá mozek plný dokonale naleštěných a promazaných koleček, které se točí jako o závod.

„Nezdá se, že by se nějak zvlášť snažil své síly využít,“ prohlásil se zábleskem v očích Mykadlo.

„A co Biliár a Antivir?“

„Dětská chlubivost,“ prohlásil Mykadlo.

Ostatní mágové otáčeli hlavy střídavě k jednomu a hned zase ke druhému z nich. Měli nejasný dojem, že se tady děje něco, čemu tak docela nerozumějí.

Příčina, proč na Ploše nevládli mágové, byla nasnadě. Podejte dvěma mágům kus provazu, a oni ho pudově začnou táhnout každý na opačnou stranu. Snad to byl nějaký genetický znak, možná že příčinou toho byl jejich výcvik, faktem ale bylo, že mágové neměli schopnost ani ochotu ke vzájemné spolupráci. Když se měli dát dva, nebo dokonce tři z nich společně do práce, byl proti nim starý sloní býk samotář, jehož zachvátil zánět okostice, mírný a pracovitý jako mraveneček.

Pozinkl rozhodil ruce. „Bratři,“ prohlásil znovu, „cožpak nevidíte, co se stalo? Máme tady od přírody nadaného mladíka, který pravděpodobně vyrostl v izolaci někde na, ehm, nevzdělaném venkově. Když ucítil v kostech pradávné volání magie, vydal se nehostinnou divočinou, bez ohledu na neznámá nebezpečí, která by na něj mohla čekat cestou, za hlasem svého srdce a tady konečně došel na konec svého strastiplného putování. Opuštěný a osamocený hledal nás, hledal své učitele, vychovatele a mistry, kteří by vytříbili jeho nadání a talent a vedli jeho další kroky! A jací bychom to byli lidé a především mágové, kdybychom ho vyhnali do ledové zimní vichřice a odepřeli mu…“