Bouře, která jim běsnila nad hlavami, se teď rozzuřila s plnou silou. Kolem proletěl pozpátku racek.

„Myslím tím,“ prohlásil Faktradic trpce, „co na světě je takové, aby stálo za to žít?“

Smrť se na chvíli zamyslel.

KOČKY, odpověděl nakonec. KOČKY JSOU MOC MILÁ STVOŘENÍ.

„Proklínám tě!“

TAKOVÝCH UŽ BYLO, odpověděl mu Smrť nevzrušeně.

„Kolik času mi ještě zbývá?“

Smrť zalovil v záhybech svého rozměrného roucha a vytáhl odtamtud velké přesýpací hodiny. Baňky byly upevněny na černozlatých sloupcích a v horní zbývalo sotva několik zrnek písku.

HM, ASI TAK DEVĚT VTEŘIN.

Faktradic se narovnal do celé své stále ještě impozantní výše a natáhl zářící kovovou hůl k dítěti. Z peřinky se vymotala růžová ručička podobná malému krabovi a pevně se jí zachytila.

„Ať jsem tedy první a současně poslední mág v historii světa, který předává svou hůl vlastnímu osmému synovi,“ řekl pomalu a zvučně. „Ukládám mu povinnost, aby použil —“

NA TVÉM MÍSTĚ BYCH SI POSPÍŠIL…

„— celé její síly,“ pokračoval Faktradic, „a stal se nejmocnějším—“

Ze srdce černého mraku vyletěl s jekotem blesk, zasáhl Faktradice do špičky klobouku, proletěl mu rukou, zaklikatil se na holi a vybil se do dítěte.

Mág se změnil v obláček dýmu. Hůl zazářila nejprve zeleně, pak bíle a nakonec zadoutnala matně červenou. Dítě se ze spánku usmívalo.

Když utichl hrom, Smrť se pomalu sehnul a zvedl do náruče chlapečka, který otevřel oči.

Zářily zlatou vnitřní září. Poprvé za celu tu dobu, kterou pro lepší orientaci nazveme jeho životem, zjistil Smrť, že se mu do tváře upírají oči, jejichž pohled dokáže jen s obtížemi opětovat. Zdálo se mu, že zlaté oči jsou zaostřeny do místa ležícího někde uvnitř jeho lebky.

Tohle jsem nemel v úmyslu, ozval se z čirého vzduchu Faktradicův hlas. Stalo se mu něco?