The city and the stars

Ilustrace na obálce: Martin Zhouf

Grafická úprava obálky: Martin Zhouf

Překlad: Tomáš a Radka Jirkovští

Redakce: Helena Šebestová

Vydalo Nakladatelství Laser, 1992

Město, jako jiskřící klenot, spočívalo v srdci pouště. Kdysi se měnilo a přetvářelo, ale teď je Čas míjel. Nad povrchem pouště se noc střídala se dnem, ale na ulicích Diasparu trvalo věčné odpoledne a temnota tam nikdy nenastávala. Dlouhé zimní noci pokrývaly pustinu jinovatkou zmrzlých zbytků vlhkosti řídké atmosféry Země, ale město neznalo ani chlad, ani žár. Nemělo žádný kontakt s okolním světem, bylo vesmírem samo o sobě.

Lidé kdysi budovali města, ale nikdy ne taková jako toto. Jedna přetrvala staletí, jiná tisíciletí — než Čas setřel jejich jména. Pouze Diaspar dalo výzvu Věčnosti a chránilo sebe a všechno, co mu náleželo, před pomalým působením věků, před zpustnutím a rozkladem, před zničením, rezavěním a zkázou.

Od časů vzniku města oceány na Zemi vyschly a poušť zabrala celou planetu. Větry a deště zahladily poslední hory a svět byl už příliš unavený, než aby stvořil nové. Město to nijak nevzrušovalo, celá Země se mohla rozsypat na prach a Diaspar stále bude chránit děti svých tvůrců a odnášet je i jejich poklady po proudu řeky Času.

Lidé mnoho zapomněli, i když si toho nebyli vědomi. Byli tak ideálně přizpůsobeni svému prostředí, jak ono bylo přizpůsobeno jim — neboť byli vzájemně vytvořeni pro sebe. Nezajímalo je, co se nacházelo za hradbami města, to bylo něco, co bylo z jejich vědomí vymazáno. Diaspar bylo vše, co pro ně existovalo, vše, co potřebovali, vše, co si mohli představit. Nic pro ně neznamenalo, že Člověk kdysi vládl hvězdám.