Občas ovšem ožívaly starodávné mýty a vzpomínky na legendy o Impériu, o časech, kdy Diaspar bylo mladé a čerpalo své životní síly z kontaktu s mnoha slunci. Tehdy se jich zmocňoval neklid. Nechtěli návrat těch dní, neboť byli spokojeni se svým věčným podzimem. Sláva Impéria patřila minulosti a tam byla povinna zůstat, protože si pamatovali, jaký konec je potkal. Jenom myšlenkou o Nájezdnících pronikalo do jejich nitra chvění samotného vesmíru.
Proto se vraceli ke klidu a teplu města, k dlouhému zlatému věku, jehož počátky byly ukryty kdesi v temnotě historie a konec byl ještě vzdálenější. O takových dobách snili snad všichni lidé, ale pouze jim bylo dáno se jich dožít.
Žili přece v tom samém městě, procházeli se těmi samými, zázračně neměnnými ulicemi, zatímco v okolním světě uplynula už více než miliarda let.
1
Únik z Jeskyně Bílých červů jim trval mnoho hodin. Ani teď si nebyli úplně jisti, zda je nesleduje jedna z těch bledých potvor — a energie jejich zbraní byla už téměř vyčerpána. V povětří před nimi se vznášely světelné šipky, jejich tajemní průvodci labyrintem Křišťálové hory, a pobízely k další cestě. Neměli jiné východisko, než je následovat, i když, jako už mnohokrát předtím, je mohly dovést k ještě hroznějším nebezpečím.
Alvin se ohlédl, aby se přesvědčil, jestli se někdo neztratil. Hned za ním šla Alystra a nesla kouli studeného, ale věčně planoucího světla, které od samého počátku jejich putování vylupovalo ze soumraku takové příšernosti a takovou krásu. Bledé, bílé paprsky zalévaly úzkou chodbu a na všech stranách dopadaly na lesklé stěny. Dokud se nevyčerpá energie, uvidí, kam jdou a budou schopni odhalit všechna viditelná nebezpečí. Ale největší nebezpečí v těchto jeskyních — Alvin o tom věděl příliš dobře — nebylo vůbec vidět.
Za Alystrou, která se ohýbala pod tíží projektorů, šli Narrillian a Floranus. Proč jsou ty projektory tak těžké, blesklo Alvinovi hlavou, vždyť by bylo lehké vybavit je neutralizátory gravitace? Vždycky ho zarážely takové drobnosti, dokonce i v zápalu nejdramatičtějších příhod. Když ho napadaly tyto myšlenky, zdálo se mu, že se mihnutím oka chvěje budova skutečnosti v základech a za světem smyslů se dá zahlédnout úplně jiný, naprosto odlišný vesmír…