„Musíme dál,“ řekl nakonec Alvin. „To je teprve začátek.“ Prošel skrze jedno okno a iluze zmizela. Za oknem nebyly zahrady, pouze spirálový chodník postupně stoupající nahoru. Stále viděl Alystru, i když věděl, že ona ho nevidí. Ale nezaváhala a ve chvíli stála už vedle něj.

Povrch chodníku, na kterém stáli, se pomalu začal plazit. Přešli po něm několik kroků, dokud rychlost nevzrostla natolik, že další námaha byla zbytečná.

Chodba se pozvolna plazila nahoru, ale po uplynutí sta stop prudce přešla ve svislou šachtu. Tento fakt potvrzovala pouze logika, pro všechny smysly se jízda odbývala v ideálně vodorovné chodbě. Fakt, že ve skutečnosti pádili kolmo nahoru studní hlubokou tisíc stop, v nich nevyvolal pocit ohrožení, neboť věděli, že havárie polarizačního pole je nemyslitelná.

Zakrátko se chodba začala znovu sklánět „dolů“ a potom znovu zahnula pod pravým úhlem. Povrch chodníku sotva pozorovatelně zpomalil a nakonec se zastavil na konci dlouhého, zrcadly obloženého sálu. Alvin věděl, že tady by nemělo žádný smysl, aby Alistru popoháněl k rychlejší chůzi. Nešlo tu pouze o ženskou marnivost, která se od dob Evy nezměnila; nikdo nedokázal odolat kouzlu tohoto místa. V celém Diasparu — alespoň pokud věděl — nebylo nic podobného. Rozmar umělce způsobil, že pouze několik zrcadel odráželo reálný obraz — a i ta, jak byl Alvin přesvědčený, neustále měnila své místo. Zbytek bezpochyby také něco zrcadlil, ale trochu zneklidňovalo vidět sebe samého ve stále se měnícím, zcela vymyšleném prostředí.

Časem viděl ve světě za zrcadly přecházet lidi a jednou dokonce mezi nimi Alvin postřehl známé tváře. Dost jasně si uvědomoval, že nepozoruje žádné přátele, které znal v nynějším vtělení. Myslí neznámého umělce nahlížel do minulosti a viděl předcházející vtělení lidí, kteří se pohybovali po dnešním světě. Bolela ho myšlenka na vlastní odlišnost, věděl, že i kdyby čekal kdovíjak dlouho před těmito měnícími se scénami, neuvidí nikdy starodávný odraz sama sebe.