V závislosti na tom, jak se Alvin a Alystra vzdalovali od centra města, počet lidí, které potkávali na ulici, klesal a když se pohyblivá cesta zvolna zastavila před dlouhou platformou ze světlého, jemně barevného mramoru, v dosahu jejich zraku už nebyl nikdo. Přešli přes ztuhlý vír hmoty, kde substance pohyblivé cesty odplývala zpět ke svému prameni, a stanuli před stěnou proděravěnou jasně osvětlenými tunely. Alvin bez váhání vybral jeden a vstoupil do něj. Alystra pospíchala za ním, snažíc se držet s ním krok. Jak tak pohodlně pozorovali okolí, zmocnilo se jich peristaltické pole a pohánělo je kupředu.

Už se zdálo nemožné, že jsou v tunelu, hluboko pod zemí. Umění, které využilo celé Diaspar jako malířské plátno, tu bylo živé a obloha nad nimi se zdála otevřená nebeským větrům. Všude kolem stály věže města a zářily ve slunečním jasu. Nebylo to město, které Alvin znal, ale Diaspar mnohem dřívější doby. Ačkoliv velké budovy většinou poznal, byly tu nepatrné rozdíly, které přidávaly scéně na.zajímavosti. Alvin by tu byl ještě rád zůstal, ale nikdy nenašel způsob, jak zpomalit postup tunelem.

Příliš brzy byli jemně usazeni ve velké eliptické komoře s panoramatickými okny. Těmito okny mohli, zachytit vábivé pohledy na zahrady, zářící nádhernými květinami. V Diasparu byly zahrady, ale existovaly jen v představách umělců, kteří je stvořili. V dnešním světě určitě žádné takové květiny neexistovaly.

Alystra byla očarovaná jejich krásou a jasně usoudila, že právě kvůli tomuto pohledu ji sem Alvin přivedl. Chvíli pozoroval, jak radostně běhá od okna k oknu, a těšil se z jejího nadšení z každého nového objevu. V napůl opuštěných budovách na periférii Diasparu se nacházely stovky takových míst, udržovaných v dokonalém pořádku tajemnými silami. Možná, že jednoho dne sem znovu připlyne vlna života, ale do té doby byly starobylé zahrady tajemstvím, které znaly pouze ony samy.