Chodba končila slepou stěnou. Snad je střelka znovu podvedla? Ne — skála se jim před očima začala rozsypávat na prach, provrtávalo se skrz ni otáčející se kovové něco, a rychle se to zvětšovalo do rozměrů obrovského vrtáku. Alvin s přáteli couvli a čekali, až se stroj dostane do jeskyně. S ohlušujícím kovovým jekotem — který se určitě musel rozléhat po všech zákoutích Hory a budit ze spánku všechny její příšerné obyvatele — stroj pronikl stěnou a zastavil se u nich. Otevřely se masivní dveře a objevil se v nich Callistron, který je křikem pobízel ke spěchu. („Proč Callistron?“ pomyslel si Alvin. „Co ten tu dělá?“). O chvíli později již byli v bezpečí a stroj se neochvějně dral dopředu, aby prorazil cestu do hlubin Země.

Dobrodružství skončilo. Zanedlouho, tak jako vždycky, se ocitnou doma a všechny zázraky, pochybnosti a nejistoty zůstanou za nimi. Byli unavení a spokojení.

Ze sklonu podlahy Alvin poznal, že podzemní vůz míří dolů, do země. Callistron pravděpodobně věděl, co dělá a zvolil cestu, která je určitě dovede do jejich domu. Přesto je to škoda…

„Callistrone,“ ozval se najednou Alvin, „proč nejedeme nahoru? Nikdo neví, jak doopravdy Křišťálová hora vypadá. Možná bychom se probili na povrch někde na jejím úbočí, abychom spatřili nebe a celou okolní krajinu. Už dost dlouho přebýváme pod zemí.“

Ještě než věta dozněla, zjistil, že udělal hloupost. Alystra přidušeně vykřikla, vnitřek podzemní lodi se zavlnil jako obraz pozorovaný vodou a přes kovové stěny spatřil Alvin opět na mihnutí oka onen jiný svět. Zdálo se, že se ty dva světy spolu srážejí. Nejprve měl převahu jeden, potom druhý. A najednou bylo po všem. Pocítil praskání, pukáni, rozdírání… a konec. Alvin byl zpátky v Diasparu, ve svém vlastním známém pokoji, a vznášel se ve vzduchu stopu nebo dvě nad podlahou, chráněn gravitačním polem od bolestivého kontaktu s tvrdou hmotou.