„To by znamenalo vyjít ven!“ vykoktala.

Alvin věděl, že protahovat tuto rozmluvu je nesmysl. Tady se právě vytvořila bariéra, oddělující ho od všech lidí jeho světa, a ta ho mohla odsoudit k životu plnému frustrací. Vždycky — v bdělém stavu stejně jako ve snech — toužil dostat se ven. Avšak to „ven“ bylo pro všechny obyvatele Diasparu můrou, které nebyli schopni se postavit čelem. Když to šlo, ani o tom nemluvili; bylo to v jejich očích něco nečistého a ďábelského. Dokonce ani Jeserac, jeho učitel, neuměl vysvětlit proč…

Alystra na něj stále hleděla zarmouceným, ale něžným pohledem.

„Jsi nešťastný, Alvine,“ ozvala se po dlouhé době. „Nikdo v Diasparu by neměl být nešťastný. Dovol, abych přišla a popovídala si s tebou.“

Alvin zavrtěl nezdvořile hlavou. Věděl, jak by to dopadlo, a právě teď chtěl být sám. Alystra, dvojnásob rozčarovaná, zmizela.

Ve městě s deseti miliony lidských bytostí, pomyslel si Alvin, není nikdo, s kým by si mohl upřímně popovídat. Eriston a Etanie ho svým způsobem měli rádi, ale teď už uplynula doba poručnictví. Byli snad opravdu šťastní, že ho mohli opustit, aby si sám tvořil svoje zábavy a život. Během posledních několika let, kdy jeho odchylka od standardního vzoru byla stále zřetelnější, vyciťoval často zármutek svých rodičů, hraničící se zlostí. Ne na něj, ale na smůlu, že z tolika milionů obyvatel města byli vybráni právě oni, aby ho přivítali, když před dvaceti lety vyšel ze sálu Tvoření.

Dvacet let. Pamatoval si svoje první chvíle i první slova, která tehdy uslyšel:

„Vítej, Alvine. Já jsem Eriston, určený ti jako otec, a toto je Etanie, tvoje matka.“

Ta slova tehdy nic neznamenala, ale jeho mozek je zaregistroval s bezchybnou věrností. Vzpomínal, jak se tehdy podíval na své tělo. Bylo teď o palec dva vyšší, ale kromě toho se málo změnil ode dne narození. Přišel na svět téměř dospělý a moc se nezmění, kromě vzrůstu, až za tisíc let nadejde čas, aby odešel.