Chvíli se na ni nechápavě díval. Byla černá, ne moc velká, hlaveň měla krátkou a rukojeť žebrovanou. A Donald řekl: „Opatrně s tím… Dejte mi to!“
Andrej mu pistoli podal a díval se, jak se Donald předklání a zbraň si zasouvá do zadní kapsy kombinézy. Najednou mu to došlo: „To jste byl vy…, kdo tam střílel?“ Donald neodpověděl. Blikal zrovna jediným fungujícím reflektorem, aby upozornil toho před sebou, že předjíždí. Křižovatkou, přímo před jejich autem, přeběhlo několik paviánů. Ti už teď ale Andreje nezajímali.
„Kde jste tu pistoli vzal?“
Donald mu zase neodpověděl, jenom mávl rukou, jako by si chtěl vrazit do čela neexistující klobouk.
„Víte co, Done,“ řekl Andrej rozhodně, „zajedem teď rovnou na radnici, vy tam tu pistoli odevzdáte a vysvětlíte, jak jste k ní přišel.“
„Neplácejte hlouposti,“ odpověděl Donald. „Radši mi dejte cigaretu.“
Andrej mu automaticky podal celou krabičku.
„To nejsou hlouposti. Já nechci o ničem vědět. Nic jste mi neřekl, dobrá, to je vaše věc. Mám k vám důvěru, jenže… ve Městě teď mají zbraně jenom zločinci. Já tím nic nemyslím, ale fakt je, že vám nerozumím. Prostě tu pistoli odevzdejte a na vysvětlení k tomu řekněte, co chcete. Tohle totiž není žádná hloupost! Vidím přece, že se s vámi poslední dobou něco děje!
Takže je lepší jít — a všemu udělat konec.“
Donald se na okamžik otočil a podíval se Andrejovi přímo do očí. Jeho výraz byl zvláštní, Andrej si nebyl jist, zda se mu Donald náhodou nevysmívá, ale kdo ví…? Třeba ten člověk vlastně trpí! Vypadal v téhle chvíli velice staře, unaveně, dokonce uštvaně… Andreje to zmátlo a trochu vyvedlo z míry, ale pak se vzpamatoval a chladně pronesl, jako by odsekával: „Odevzdat a vysvětlit… To je všechno.“