Ve frontě náklaďáků nastal zmatek. Motory řvaly na plné obrátky, blikala světla, hlomozily výfuky, chuchvalce šedivého kouře se vznášely k černému bezhvězdnému nebi. Ze tmy se najednou vynořil nějaký špinavý blýskavý obličej, čísi ruce sevřely Andrejova ramena a hodily ho jako hračku zpátky do kabiny. Nákladní auto zpředu třesklo o jejich kapotu a současně se ozval náraz i zezadu. Popelnice v korbě nadskočily a zarachotily.

Icik Andrejem zalomcoval a zakřičel: „Umíš řídit, nebo ne? Tak umíš to, Andreji?“ Venku za clonou kouře někdo ječel: „Pomoc!“ A velitelský hlas znovu přikazoval: „Jen klid! Poslední vůz — zpátečku! A šlápněte na to!“

A zatím shora i z obou stran dopadalo na auta všechno možné. Rachotily kapoty i popelnice, třaskalo sklo, šílely klaksony a neustále mohutněl ten hnusný, drásající řev opic.

Icik najednou klidně prohlásil: „Tak já jdu,“ loktem si zaclonil obličej a vylezl ven. Málem přitom vletěl pod vůz, který se hnal k Městu. Andrej zahlédl strachem znetvořený šoférův obličej. Byl to ten chlap, který tu vždycky počítal vysypané popelnice.

Icik zmizel, místo něho se objevil špinavý a celý nějak zválený Donald.

Klobouk někde ztratil… Nejdřív něco hodil na sedadlo, pak se vmáčkl za volant, nastartoval motor, vyklonil se z okýnka a začal couvat.

Nějaký řád celá ta situace ale přece jenom postupem času dostala. Už nikdo nic nevykřikoval, motory duněly a celá fronta náklaďáků se pomaličku sunula nazpátek. Dokonce i ten útok opic jako by se otupil… Paviáni poskakovali po hřebeni hory odpadků, ale dolů se nepouštěli. Jen si tam dál nahoře pořvávali, cenili své psí tlamy a vystrkovali na lidi lesklé zadky.

Donald jel stále rychleji. U velkého vodního výmolu se mu podařilo auto otočit a pak už na to šlápl naplno.

Před nimi se míhala koncová světla prchajících náklaďáků.

A je to v suchu, řekl si s úlevou Andrej a opatrně si sáhl na ucho.