A zatím tu kdosi cosi organizoval, někoho někam posílal, řev narůstal, chlapi ve spodkách se nějak vytráceli a naopak narůstal počet těch v uniformách — až se dokonce Andrejovi zazdálo, že slyší rovnoměrný dusot vojenských bot a dokonce i zpěv nějaké pochodové písně. Pak ale uviděl, že se to dolů po schodech řítí přenosný trezor, který někomu upadl a teď se zarazil o dveře zásobovacího oddělení.

A najednou Andrej uviděl známou tvář. Byl to jeho bývalý kolega z účtárny Cejchovního úřadu. Vrhl se vpřed a dohonil ho. Přitiskl ho ke zdi a vychrlil na něho, že se přece znají. „Jmenuju se Andrej Voronin, pamatujete se? Pracovali jsme spolu. Teď dělám asanátora a nemůžu najít nikoho, u koho bych se mohl hlásit, tak mě někam pošlete, každýho je tu přece zapotřebí…“ Bývalý kolega ho chvíli poslouchal, zmateně pomrkával a opatrně se pokoušel Andreje odstrčit. Pak se mu to podařilo a vzápětí se rozkřikl: „Kampak vás asi tak můžu poslat? Copak to nevidíte, že nesu papíry k podpisu?“ A utekl.

Andrej se ještě několikrát pokusil o to, aby ho někdo někam zařadil, ale nikdo o něj neměl zájem. Všichni někam spěchali a nenašel se tu nikdo, kdo by aspoň chvíli postál na jednom místě a dal dohromady dobrovolníky, kteří chtěli pomáhat. Dopálilo ho to a začal prostě otvírat jedny dveře za druhými. Musí tu přece být nějaká odpovědná osoba, která nepobíhá sem a tam, nehuláká a bezradně nerozhazuje rukama! Podle některých příznaků se dalo usuzovat, že tu někde je štáb, který určité pokyny vydává… První kancelář byla prázdná. Ve druhé stál nějaký chlap v podvlíkačkách u telefonu a křičel do sluchátka. Vedle něj se někdo s klením pokoušel na sebe natáhnout pracovní plášť, ale ten mu byl zjevně malý. Zpod pláště vykukovaly policejní rajtky a blýskaly se úžasně naleštěné boty, kterým chyběly tkaničky. Andrej vběhl do další kanceláře, kde po něm někdo hodil něco růžového s knoflíčky. Uskočil a v rychlosti si jen uvědomil, že tam byly nějaké ženské. Ve čtvrté kanceláři konečně objevil, co potřeboval. Byl tam Kurátor.