Seděl bokem na parapetu u okna. Rukama svíral pokrčená kolena a díval se ven do tmy, kde se míhala světla reflektorů. Když Andrej vstoupil, obrátil k němu svou laskavou ruměnou tvář, jako vždycky maličko pozvedl obočí a usmál se. Ten jeho úsměv Andreje uklidnil. Vztek a rozčilení zmizely.

Bylo mu náhle jasné, že se všechno zase srovná a bude v pořádku.

Andrej se tedy taky usmál a rozpačitě pokrčil rameny: „Asi mě tu nikdo nepotřebuje… Neumím řídit, nevím, kde je slévárna… Nějak se v tom zmatku nedokážu zorientovat.“

„Ano,“ pronesl jaksi soucitně Kurátor, „je v tom zmatek. Dokonce obrovský.“

Pak se obrátil zády k oknu, nohy svěsil z parapetu, zakomíhal jimi a podsunul pod sebe dlaně. Připomínal teď malé dítě. „Až to není hezké, nemyslíte? Vlastně je to hanba — dospělí, rozumní lidé… a takhle se chovají.

To znamená, že je někde chyba, viďte, Andreji? Popustila se uzda živelnosti. Lidi na takovou situaci nejsou připraveni. Chybí jim disciplína, podléhají panice… No — a taky úřední šiml má na tom svůj podíl.“

„Je to tak,“ řekl Andrej. „Opravdu, je to tak… A víte, co já teď udělám?

Už nikoho nebudu hledat, nebudu nikomu nic vykládat, prostě si vemu někde nějakou hůl a půjdu. Připojím se k nějaké skupině. A když mě nebudou chtít, půjdu sám. Vždyť tady jde i o ženy a děti…!“

Kurátor přikyvoval. Už se neusmíval, tvářil se vážně a bylo vidět, že s Andrejem souhlasí.

„Ale ještě tohle…,“ zachmuřil se Andrej. „Co je s Donaldem?“

„S Donaldem?“ Kurátor znovu zvedl obočí. „Aha… s Donaldem Cooperem…“

Pak se zasmál: „Myslíte si, že už sedí za mřížemi a dělá pokání?

Kdepak! Donald Cooper zrovna v téhle chvíli organizuje oddíl dobrovolníků na odražení toho hnusného útoku… Není to žádný gangster, žádný zločin nespáchal. Pistoli získal na černém trhu výměnou za staré bicí hodiny.