Někde docela blízko jakýsi známý hlas ryčně velel v trojstup nastoupit.

Andrej si hodil tyč na rameno a rozběhl se tam. Zařadil se mezi nějakého Latinoameričana, který měl přes kabátek od pyžama natažené šle, a mezi blonďatého obrýleného sušinku. Ten byl hrozné nervózní. V jednom kuse si brýle sundával, čistil je kapesníkem, znovu nasazoval a dvěma prsty urovnával.

Utvořený oddíl nebyl velký. Celkem tu bylo asi tak třicet chlapů a velel jim Fritz Geiger. Na jednu stranu to pro Andreje bylo skoro urážející, ale na druhou stranu… Nebylo pochyb, že v dané situaci se Fritz Geiger pro tuhle roli dobře hodí, i když to je bývalý nacistický voják, takový pozůstatek z druhé světové… Jak se dalo předpokládat u bývalého poddůstojníka wehrmachtu, velet mu nedělalo potíže a poslouchat jeho hulákání nebylo nic příjemného.

„Vyrrrovnat!“ řval na celé náměstí, jako by měl před sebou pluk na cvičáku.

„Vy tam… V těch bačkorách…! No — vy! Zastrčte břicho! A co vy…? Rozťápnutej jak kráva před bejkem! Vás se to netýká? Pooozor! Za mnou — pochodem v chod! Pohov…“

Dali se do pohybu. Andrejovi hned někdo zezadu šlápl na nohu. Zakopl a vrazil do blonďatého sušinky vedle sebe, který si zrovna otíral brýle a upustil je na zem. „Blbče,“ sykl Andrej dozadu a jeho soused zoufale zapištěl: „Dávejte přece pozor!“ Andrej se sehnul, aby mu brýle podal — a v tu chvíli už tu byl Fritz a vztekle je napomínal. Andrej ho s chutí poslal do hajzlu… Obrýlený blonďák, který vypadal na nějakého vědátora, mu dojatě děkoval.

Museli pak dohánět oddíl, který zatím pochodoval dál, a asi po dvaceti metrech dostali rozkaz „nástup do vozů“, přičemž „vůz“ tu byl jenom jeden — obrovský speciální náklaďák na rozvoz cementové kaše. Když tam nalezli, pod nohama jim to čvachtalo. Ten, co měl na nohou bačkory, s námahou přelezl zpátky přes postranici a zvučným hlasem všem oznámil, že „on tímhle vozem nikam nepojede“.