Co se dá dělat — celý svůj život byl zvyklý nosit u sebe pistoli…“

„To je fakt,“ řekl s úlevou Andrej. „Jasná věc… Já jsem opravdu nevěřil, že by zrovna Donald…, jen jsem si myslel… Tak je to v pořádku.“ A už se obrátil, že tedy půjde, když si ještě vzpomněl: „Řekněte mi…, jestli to tedy není tajemství… Řekněte mi, proč to všechno je? Opice! Kde se tu vzaly? Co se tím vlastně sleduje?“

Kurátor si povzdechl a seskočil z parapetu.

„Andreji, už mi zase dáváte otázky, na které…“

„Dobrá! Já to přece chápu,“ přerušil ho prudce Andrej a dlaně přitiskl na prsa, „jenom jsem chtěl…“

„Počkejte! Zase mi dáváte otázky, na které vám nedokážu odpovědět.

Chápete to? Nedokážu… Třeba — proč došlo k destrukci některých staveb — vzpomínáte si? To ale vlastně bylo, ještě než jste sem přišel… A teď zase paviáni. Vzpomínáte si, jak jste se mě vyptával: Jak je to možné? Jsou tu lidé různých národností a všichni mluví stejným jazykem. A dokonce si to ani neuvědomují! Vzpomínáte si, jak vás to překvapilo, jak jste to nemohl pochopit a dokonce vás to děsilo, protože jste se pokoušel Kensimu vysvětlit, že mluví rusky, a on zase přesvědčoval vás, že mluvíte japonsky?

Pamatujete se na to? Teď už jste si zvykl, teď už se na takovéhle věci nevyptáváte.

Je to prostě jedna z podmínek Experimentu. A Experiment je Experiment, co vám k tomu ještě můžu říct?“ Kurátor se usmál: „Tak jděte, Andreji, jděte! Vaše místo je tam venku… Je třeba něco dělat. Každý na svém místě — a každý podle svých sil!“

A Andrej spíš vyběhl než vyšel na chodbu. Teď už tu bylo prázdno. Seběhl tedy po hlavním schodišti na náměstí a okamžitě, bez váhání se přidal ke skupině, která tu vedle nákladního auta pod lucernou v klidu vyčkávala.

Protlačil se dopředu, tam mu někdo podal těžkou železnou tyč a on se od toho okamžiku cítil být silný a připravený k boji. Měl přece zbraň.