Paviáni, kteří přece jen trochu ztichli, teď pochopili, že jsou v bezpečí, a znovu na sebe začali pokřikovat, drbat se a milovat. Ti nejdrzejší se spouštěli dolů a vyzývavě se šklebili. Andrej znovu uviděl paviána s černým ocasem. Byl už na druhé straně ulice, houpal se na lucerně a chechtal se.

Nějaký drobný černovlasý človíček k opici vyrazil. Podle typu to mohl být Řek… Byl pořádně rozkurážený a navztekaný. Rozmáchl se a vší silou paviána vzal po hřbetě. Ten to nečekal a málem sletěl dolů, jen tak tak se přichytil ocasem. Pak se znovu zavěsil jako dřív, přikrčil se a vypálil na útočníka proud výkalů. Andrejovi se z toho až zvedl žaludek. Raději odvrátil oči. Bylo to neuvěřitelné — a hnusné… A tak se Andrej Fritze tiše zeptal: „Co teď budeme dělat?“

„Čert ví… Chtělo by to plamenomet,“ odpověděl zlostně Fritz.

Přistoupil k nim uhrovitý mladík v pracovní kombinéze. „Nemám přivézt cihly? Dělám v cihelně. Auto máme, za půl hodinky jsem zpátky.“ „Ne,“ rezolutně odsekl Fritz. „Cihly se nehodí. Roztřískáme okna a nakonec to dopadne tak, že cihlama po nás budou házet ty opice. To by chtělo nějakou pyrotechniku. Rakety, petardy… nebo pár bomb s fosgenem.“

„Kde by se u nás vzaly petardy?“ ozval se ironicky nějaký bas. „A pokud jde o fosgen… tak to si teda myslím, že lepší už jsou i ti paviáni.“

Všichni se pomalu začali shlukovat kolem Fritze. Jenom ten černovlasý Řek se se strašným klením pokoušel umýt u hydrantu.

Andrej úkosem pozoroval černoocasého paviána. Ten se nenápadně s ostatními znovu blížil ke stánku s potravinami.

Teď už se v oknech domů objevovaly vyděšené tváře obyvatel, většinou žen. Některé byly strachy pobledlé, některé naopak celé zrudly vzrušením.