„Tak co tam dole čumíte?“ zavřeštěl ženský hlas. „Vyžeňte je, jste přece chlapi, ne? Koukněte se, rabují stánek! No tak… chlapi! Hněte sebou! Prokrista, mně tady brečí děti — udělejte něco, ať se dá vyjít z baráku! To jste chlapi? Bojíte se opic!“

Rozpačitý hlouček kolem Fritze jen zahanbeně brumlal… Všichni se cítili dost mizerně.

„Zavoláme hasiče,“ ozval se znovu ironicky bas. „Mají žebříky a hadice.

„Ale dejte pokoj! Kde bysme nabrali tolik hasičů?“

„Hasiči mají zbrojnici na Hlavní ulici…“

„A co když zapálíme nějaký louče? Třeba je ten oheň zažene.“

„Krucinál! Co to bylo za pitomost sebrat policajtům zbraně? Ať jim je zas dají!“

„A co když to tady prostě zabalíme a půjdeme? Když si vzpomenu, že jsem doma nechal ženu samotnou…“

„Tak na to zapomeňte! Nejste sám, kdo někde nechal svou ženu… A tady ty ženy jsou většinou taky něčí manželky.“

„No jo, jenže…“

„A co když vylezeme na střechy? A tam už je nějak…“

„Čím je nějak…? Snad ne touhle holí, troubo?“

„Neřádi!“ zaburácel najednou nenávistně bas a chlap se rozběhl k nešťastnému stánku s potravinami. V běhu se rozmáchl — a hodil. Tyč proletěla dýhovou stěnou a paviáni se jen překvapeně podívali, co se to děje, a pak se dál nerušeně věnovali okurkám a chroustání brambor. Ženy v oknech se posměšně rozhihňaly.

„Ale co,“ pronesl najednou někdo rozšafně, „v každým případě už jen svou přítomností jim bráníme v řádění. Nemůžou si tolik dovolit — a i to je dobrý… Pokud jsme tady, nepohrnou se dál.“ Jako by tím píchl do vos. Stačilo se totiž rozhlédnout — a bylo snadné vyvést toho mudrce z omylu.

Za prvé: paviánům byl nějaký bojový oddíl v ulici absolutně lhostejný — hrnuli se, kam je zrovna napadlo. A za druhé: kdyby to i nakrásně byla pravda, že přítomnost mužů na ulici paviánům opravdu brání v pohybu — jakpak si to pan řečník představuje dál? Bude se tu nocovat? Zůstanou tady napořád? Budou tu spát a vykonávat svou potřebu?