Najednou zaslechli cvakání kopyt. Z dálky sem pomalu se skřípotem přijížděl selský povoz. Všichni zmlkli. Ulicí se blížil vůz tažený párem koní. Nahoře bokem seděl nějaký dost velký mužský — a zjevně podřimoval.

Nohy v pracovních botách visely volně dolů, pohupovaly se ve vybledlých rajtkách, které kdysi určitě patřily k uniformě stejně jako sepraná ruská vojenská blůza. Skloněná hlava se ztrácela pod rozcuchanými rusými vlasy, na kterých jako zázrakem seděla vojenská lodička. V obrovských snědých pěstech muž svíral opratě. Hnědý i grošovaný kůň šli co noha nohu mine, vypadalo to, že za chůze taky podřimují.

„Jede na trh,“ řekl někdo uctivě. „Farmář.

„Jo, farmářům už chybí ke štěstí jen tyhle opice.“

„Jen si představte, jak by paviáni zřídili pole!“

Andrej se se zájmem díval. Za celou tu dobu tady viděl farmáře poprvé.

Slyšel o nich ale dost… Nebyli to žádní andělé, žili v drsných podmínkách až někde v divočině na blatech. Do města přijížděli, jen když chtěli prodat, co vypěstovali. A na rozdíl od těch, co bydleli ve Městě, nikdy neměnili svou profesi.

Vůz se pomalu blížil. Vozkovi se pohupovala skloněná hlava, ruce tu a tam mechanicky popotáhly za opratě. Do opic, které se až dosud chovaly vlastně dost mírumilovně, najednou vjel nějaký běs. Možná je rozčilili koně, možná už jen měly dost všech těch lidí dole na ulici, ale teď začaly vzrušeně poskakovat, zlostně pořvávat a cenit zuby. Pár se jich vyškrabalo po okapu až nahoru na střechu, začaly tam vytrhávat tašky a házet je dolů.

Jeden ze střepů zasáhl vozku do zad přímo mezi lopatky. Farmář sebou škubl, narovnal se a vytřeštil oči. První, koho uviděl, byl obrýlený vědátor, který se — celý zchvácený — vracel z bezúspěšného pronásledování osamělé opice. Teď si to smutně šlapal za farmářovým povozem. Farmář mlčky odložil opratě a koně se okamžitě zastavili. Chlap slezl na zem, ale ani nestačil vykročit od vozu, když se před jeho očima brýlatý mužík s výkřikem chytil za hlavu a sedl si na bobek. Jeho železná tyč mu vypadla z rukou.