Fritz však ani nemrkl a dál se upřeně díval fousáči přímo do očí.

„Rumer, Voronin, Friese! Ke mně!“ vyštěkl na celou ulici.

Andreje překvapilo, že ho Fritz jmenoval, ale přece jen se odlepil ode zdi a beze spěchu se vydal k vozu. Z druhé strany se pomalým poklusem blížil nevelký Rumer. Připomínal tak trochu otesánka, kdysi prý si vydělával jako profesionální boxer. Fritzův kamarád Otto Friese, vychrtlý mladíček s odstávajícíma ušima, letěl naopak ulicí jako o závod.

„Tak jen pojďte, pojďte,“ vybízel je farmář a s úsměvem, který nevěstil nic dobrého, si je prohlížel.

„Ještě jednou vás žádám, abyste mi předložil své doklady,“ pronesl přehnaně uctivě Fritz.

„Jdi do hajzlu,“ odpověděl nevzrušeně fousáč. Pozorně teď sledoval především Rumera a jakoby mimochodem sáhl po rukojeti úctyhodného karabáče umně spleteného z kožených řemínků.

„Ale no tak,“ prohodil mírumilovně Andrej k fousáči, jehož oděv kdysi mohl být uniformou. „Koukej, vojáku, nehádej se! My nejsme úřední osoby.“

„Já se vám na vaše úřady můžu…,“ zavrčel fousáč a koutkem oka si dál hlídal Rumera.

„Tak o co tu jde?“ ozval se chraplavě Rumer. „Vy moc dobře víte,“ řekl Fritz farmáři, „že na území Města jsou všechny zbraně zakázané. Tím spíš kulomet… Jestli na něj máte povolení, tak mi ho ukažte!“

„Kdo teda jste, že po mně chcete nějaký povolení? Policajti? Nebo snad nějaký gestapo?“

„Jsme dobrovolníci. Oddíl domobrany.“

Fousáč se uchechtl: „Tak to tu braňte, když jste z domobrany! Copak vám to někdo zakazuje?“

Vypadalo to, že konflikt jen tak neskončí. Ostatní chlapi se pomalu vraceli ze svých úkrytů a skupinku s farmářem obstoupili. Teď už se k nim přidávali i místní obyvatelé. Někdo si přinesl pohrabáč, někdo aspoň nějakou tyč nebo nohu od židle.