Všichni si zvědavě prohlíželi fousatého farmáře i zlověstně se blýskající kulomet, který se tyčil nad plachtovinou. Od farmáře to táhlo zvláštní směsicí pachů, v níž se dal rozeznat pot, česnek a kořalka… Andreje až překvapilo dojetí, které se ho zmocnilo při pohledu na propocenou vojenskou blůzu s jediným — a samozřejmě nezapnutým! — kovovým knoflíčkem u krku a na typicky naraženou lodičku až někam k obočí… Ještě na ní byla znát stopa po hvězdičce. I hrubé boty do marastu byly povědomé… Jen ty fousy tu jaksi byly navíc. A tu si najednou uvědomil, že Fritze musely při tom všem napadat velice zvláštní myšlenky. Musel to pro něho být dost divný pocit… Podíval se po něm. Fritz stál vzpřímeně, rty měl pevně sevřené, nos pohrdavě nakrčený. Jako by se snažil fousáče zmrazit ocelově chladným, vskutku árijským pohledem.

„My žádný povolení mít nemusíme,“ pronášel pomalu, jakoby líně fousáč a pohrával si přitom s karabáčem. „My vlastně nemusíme vůbec nic — akorát vás musíme krmit, darmožrouty.

„No dobře,“ ozval se odněkud zezadu známý bas, „ale odkud je ten kulomet?“

„Jo… kulomet? No — to je výsledek spolupráce Města s venkovem. Já ti dám kořalku — a ty mně kulomet. A jsme si kvit.“

„To není tak jednoduchý,“ nepřestával bas, „kulomet není žádná hračka… nebo mlátička, kterou tam potřebujete.“

„Ale já si myslím,“ vmísil se do debaty ten, který prve rozšafně uvažoval o kladech už pouhé přítomnosti oddílu na ulici, „že farmáři můžou mít zbraně.“

„Nikdo nesmí mít zbraně,“ zapištěl Otto a zrudl.

„Což je ale hloupost,“ řekl ten rozšafný. „No to je jasný, že to je hloupost,“ přidal se k němu fousáč. „Já bych vás chtěl vidět tam u nás… V noci, mezi močálama… a ještě k tomu, když je říje.“

„Čí říje?“ ožil blonďatý muž s brýlemi. Okamžitě se protáhl dopředu až k farmáři.

„No — něčí určitě,“ odsekl mu fousáč výsměšně.

„Ne… Ne, počkejte! Já jsem biolog a já jsem až do téhle chvíle…“