Jenže něco zvláštního v něm bylo! Něco, po čem se Andrejovi prudce zastesklo — a co nenacházel ani u ironického Donalda, ani u veselého, přívětivého, ale přece jen cizího Kensiho, ani u Wanga, vždycky tak dobrotivého, hodného, ale věčně zakřiknutého… A už vůbec ne u Fritze, třebaže to byl svým způsobem zajímavý člověk, ale co se dalo dělat, Andrej se ještě nedokázal zbavit vědomí, že on a Fritz byli docela nedávno nepřáteli na život a na smrt… A teď najednou je tu úplně nový, zvláštní pocit: „něco“!

Fousáč po něm sekl očima: „Krajan, že jo?“

„Z Leningradu,“ řekl Andrej trochu nejistě. Aby své rozpaky překryl, rychle vylovil z kapsy cigarety a fousáči nabídl. „Vida,“ prohodil farmář a vytáhl si cigaretu z krabičky, „tak holt krajani… Já jsem od Vologdy. Čerepovec… říká ti to něco?“

„Bodejť!“ zaradoval se Andrej. „Tam je teďka obrovskej metalurgickej kombinát!“

„Podívejme,“ řekl na to farmář lhostejně. „Tak se teda vytáhli. No jo… A co tu vlastně děláš? A jak ti říkají?“

„Teď jsem asanátor,“ odpověděl Andrej. „A jmenuju se Andrej Voronin.“

„A já sedlačím. Tady nám říkají farmáři… Jurij Konstantinovič Davydov,“

představil se fousáč a hned dodal: „Napijeme se?“

Andrej se ošil: „Ještě je brzo, ne?“

„Možná máš pravdu,“ kývl Davydov. „A já musím ještě na trh… Rozumíš — přijel jsem už včera večer, ale šel jsem nejdřív do dílen, měl jsem tam už dávno slíbenej kulomet. Když jsme ho vyprubovali, dali jsme si kořalku se šunkou — a já najednou koukám, že vypnuli slunce.“ Jeho povoz už byl zase pěkně urovnaný, připravený k jízdě. Davydov si vylezl nahoru, posadil se bokem jako prve a popohnal koně. Andrej vykročil vedle něj.

„A jak to slunce vypnuli,“ pokračoval farmář, „tak tam někdo povídá: Pojďte, já vím, kde můžeme pokračovat. Tak jsme šli a pěkně jsme si vypili a dobře pojedli… Víš přece, jak to tady u vás ve Městě vypadá s vodkou… No — a já si doma pálím samohonku.