Fritz se ještě chvíli nevrle rozhlížel a potom náhle — docela normálním, nezupáckým hlasem řekl: „No co… Dáme si rozchod. Tak — rozchod…“

Otočil se, dal si ruce do kapes a zamířil k náklaďáku. Ostatní ho následovali.

Skoro všichni jako na povel sáhli po cigaretách a krabičkách zápalek, zacvakaly zapalovače. Kdosi se ustaraně optal, jak to asi bude dneska s docházkou do práce, možná že by bylo dobré mít nějaké potvrzení. Rozšafný hlas však namítl, že dneska přijdou do práce pozdě pravděpodobně všichni, tak jaképak copak… Nakonec se většina nacpala zase do korby náklaďáku.

Zůstal tu jenom Andrej a obrýlený biolog, který se tvrdošíjně dožadoval odpovědi na otázku, zda opravdu někde na blatech bývá něčí říje.

Fousáč rozebíral a znovu skládal do vozu kulomet a přitom pohrdavě brumlal, že „říje — jo, ta na blatech bejvá a není to, kamaráde, žádná legrace, protože jde, kamaráde, o říji šarlatce — a takovej šarlatec, to je něco jako krokodýl. Viděl jsi někdy krokodýla? No — tak to je podobný, akorát že chlupatý. Tyhle potvory mají tvrdý červený chlupy. A když přijde jejich říje, tak to je lepší, kamaráde, držet se od nich dál. Za prvý mají strašnou sílu — jako bejci — a za druhý, když jsou v říji, je jim všecko fuk. Rozmlátí všecko, co jim přijde do cesty.“

Vědátorovi hořely oči, dychtivě naslouchal a každou chvíli si urovnával brýle dvěma roztaženými prsty.

„Tak co vy dva,“ zavolal Fritz z náklaďáku, „jedete, nebo ne? Andreji!“

Biolog se ohlédl, pak se podíval na hodinky, smutně si povzdechl a rychle se začal omlouvat a děkovat současně. Potom stiskl fousáči ruku, ze všech sil s ní zatřásl — a utíkal. Andrej zůstal… Ani vlastně sám nevěděl, proč zůstal. Najednou jako by se ho zmocnila nějaká nostalgie. Ne snad, že by se mu zastesklo po rodném jazyce — vždyť všichni tady mluvili tak, že mu to jako rodný jazyk připadalo… A taky nešlo o to, že by mu tenhle fousatý farmář připadal jako zosobnění vlasti.