„Kdybyste dovolila, ten kufr…,“ navrhl jí chvatně Maljanov. „Pojďte dál, jen pojďte a nestyďte se… Plášť si můžete pověsit sem… Tohle je obývák, tam taky pracuju, a tenhle pokoj je Bobkův… Sem vás potom uložím… Asi byste se chtěla osprchovat, co?“

Přes válendu k němu dolehlo přidušené kuňkání.

„Pardon!“ zvolal. „Udělejte si pohodlí, hned se vám budu věnovat…“

Uchopil sluchátko a zaslechl, jak Vajngarten monotónně, jakýmsi cizím hlasem opakuje:

„Miťko, Miťko… Odpověz, Miťko…“

„Haló!“ ozval se Maljanov. „Valko, slyšíš mě?“

„Miťko!“ zařval Vajngarten. „Jseš to ty?“

Maljanov se až lekl.

„Co hulákáš? Promiň, prosím tě, přijela mi nějaká návštěva. Potom ti zavolám.“

„Kdo? Kdo přijel?“ zeptal se děsivým hlasem Vajngarten.

Maljanova zamrazilo po celém těle. Valka se zbláznil.

To je mi den…

„Valko,“ oslovil kamaráda co nejklidněji. „Co je to s tebou dneska? Prostě přijela jedna paní…, Irčina kamarádka…“

„Ty bestie!“ sykl najednou Valka a zavěsil.»

Kapitola druhá

3.»… ona si zase svlékla minišaty a místo nich si natáhla minisvetřík a minisukni. Na „Maljanovovy dutiny“ už ani nepomyslel.

Jinak se ovšem všechno odehrávalo v naprosté počestnosti, jako v těch nejlepších domech. Seděli, klábosili a pili čaj. On už byl Dimočka a ona zase Lidočka. Po třetí skleničce Dimočka vyklopil vtip o dvou kohoutech — prostě se to zrovna nějak hodilo — Lidočka se moc a moc smála a zmoženě mávala útlou obnaženou ručkou. Vzpomněl si (ti kohouti mu to připomněli), že by měl zavolat Vajngartenovi, ale nezavolal, a místo toho se Lidočky zeptal: