„Dala byste si ještě šálek?“

Lidočka neodpověděla a on se obrátil. Dívala se na něj široce otevřenýma světlýma očima a v jejím opáleném lesklém obličeji se rodil zcela nečekaný výraz, snad zmatenosti, snad úleku — až z toho bezděky pootevřel ústa.

„Tak mám vám ještě nalít?“ zeptal se nejistě Maljanov a zakýval konvicí s čajem.

Lidočka sebou trhla, rychle zamrkala a přejela si prsty po čele.

„Cože?“

„Ptám se, jestli si ještě dáte čaj…“

„Ale kdepak,“ zasmála se, jako by se nechumelilo. „To už bych snad dočista praskla. Musím si hlídat figuru.“

„Máte pravdu!“ přisvědčil galantně Maljanov. „Takovouhle postavu je třeba opatrovat jako oko v hlavě. Možná by i stálo za to nechat si ji pojistit.“

Skromně se pousmála, otočila půvabnou hlavu a přes rameno se ohlédla na dvůr. Šíji měla dlouhou, hladkou, snad jen trochu vyhublou. A v Maljanovově mysli vznikl ještě jeden pocit — totiž že tohle je šíje jako stvořená k líbání. A ramena jakbysmet. Kirké, pomyslel si. A okamžitě upřesnil: což v tomto případě nic neznamená, protože já miluju svou Irku a v životě jí nebudu nevěrný.

„To je zvláštní,“ prohodila žena. „Pořád mi připadá, jako bych už tohle všechno někdy viděla: tu kuchyň, ten dvůr… Jedině snad že na dvoře stál velký strom… Stává se vám to taky?“

„Samozřejmě,“ opáčil pohotově Maljanov. „Podle mého názoru se to stává každému. Někde jsem četl, že se tomu říká falešná paměť…“

„Asi máte pravdu,“ poznamenala s pochybami v hlase.

Maljanov se snažil srkat horký čaj opatrně a co nejtišeji. V jejich nezávazné konverzaci došlo k jistému zlomu. Jako by se něco zadřelo.

Oba zmlkli a nastalo takové ticho, že by se Maljanov býval nejraději neviděl, až mu zatrnuly prsty u nohou. Byl to ten nejodpornější stav ducha, kdy nevíte, kam s očima, a v hlavě se vám jako balvany v sudu hřmotně převalují absolutně nevhodné a bezduché zárodky eventuálních konverzačních témat.