„Jakou knihu?“ otázal se přece jen Maljanov.

„Jakoukoli,“ odpověděl Sněgovoj netrpělivě. „Vezměte si třeba tuhle a držte ji v rukou, abyste ji tu nenechal… A teď bychom se snad mohli na malou chvilku posadit.“

Maljanov zcela vyvedený z míry sebral ze stolu nějaký tlustý svazek, stiskl ho v podpaždí a klesl na pohovku pod nástěnnou lampou. Arnold Palyč se posadil vedle něj a okamžitě si zapálil. Na Maljanova ani nepohlédl.

„Takže…,“ zaduněl jeho bas. „Takže především… Co je to za ženskou?“

„Myslíte Lidočku? Ale to jsem vám přece říkal — ženina přítelkyně. Proč?“

„Znáte ji dobře?“

„To ne… Dneska ji vidím prvně v životě. Přijela s dopisem…,“ Maljanov se zajíkl a polekaně se zeptal: „Poslyšte a vy si myslíte, že by…“

Sněgovoj ho přerušil:

„Ptát se budu já. Máme málo času. Na čem v současné době pracujete, Dmitriji Alexejeviči?“

Maljanov si okamžitě vzpomněl na Valku Vajngartena a znovu jím projelo nepříjemné mrazem. Křivě se ušklíbl a poznamenal:

„Dneska všechny nějak zajímá, na čem dělám…“

„A koho ještě to zajímalo?“ zeptal se rychle Sněgovoj a provrtával ho malýma modrýma očkama. „Ji?“

Maljanov zakroutil hlavou.

„Ne… Vajngartena… Jednoho mého přítele…“

„Vajngarten…,“ nasupil se Sněgovoj. „Vajngarten…“

„Ale co vás nemá!“ polekal se Maljanov. „Toho moc dobře znám, chodili jsme spolu do školy a dodnes se přátelíme…“

„Říká vám něco jméno Gubar?“

„Gubar…? Ne. Ale co se vlastně stalo, Arnolde Palyči?“

Sněgovoj rozdrtil nedopalek v popelníku a zapálil si další cigaretu.

„Kdo ještě se vás vyptával na vaši práci?“

„Už nikdo…“

„A na čem to tedy vlastně pracujete?“