Maljanov nahlédl do mrazáku — tam se v závějích jinovatky usadil na talířku k přezimování kousíček špeku. A dost.

Kaljam předl a otíral si vousy o holé pánovo koleno. Maljanov zabouchl lednici a vstal.

„Nevadí, nevadí,“ řekl Kaljamovi. „Teď je stejně všude polední přestávka.“

Mohl by samozřejmě zajít na Moskevskou, ale tam jsou vždycky hrozné fronty, a kdo by se tam taky v takovém parnu táhl… To je přece práce — takový ničemný integrál se z toho musí vyvrbit! Ale budiž… Ať je to tedy konstanta… na omeze nezávislá. To se přece samo sebou rozumí, že je nezávislá. Už z těch nejobecnějších předpokladů vyplývá, že by závislá být neměla. Maljanov si kouli představil — jak integrování probíhá po celém jejím povrchu. Odkudsi z podvědomí mu najednou vytanul Žukovského vzorec. Z ničeho nic. Maljanov ho zapudil, ale on se zase vrátil. Že bychom to zkusili s konformním zobrazením? pomyslel si.

Zadrnčel telefon, a díky tomu se vysvětlilo, že už je kupodivu zase zpátky v pokoji. Zaláteřil, svalil se bokem na válendu a natáhl se po sluchátku. „Prosím!“

„To je Víťa?“ ozval se energický ženský hlas. „Jaké voláte číslo?“ „To není Inturist?“ „Ne, tady je soukromý byt…“ Maljanov zavěsil a jistou dobu ležel bez jediného pohybu. Žlutý závěs zaplavil celou místnost těžkým jantarovým světlem. Vzduch byl jako sirup. Musím se přestěhovat do Bobková pokoje, jinak to nepůjde. Tohle je učiněná sauna. Pohlédl na svůj stůl zavalený knihami a papíry. Jen šestidílné spisy Vladimira Ivanoviče Smirnova co váží… A k tomu těch papírů po podlaze. Hrůza pomyslet, že to všechno budu muset přebrat, uspořádat a přenést. Počkat, ale já měl nějakou vzácně světlou chvilku… Krucifix… A ty mi do toho musíš vpadnout s nějakým Inturistem, můro zatracená… Takže jsem byl v kuchyni a pak mě to neznámo nějak přiválo sem… Už to mám! Konformní zobrazení! Prachpitomý nápad. Ale podívat bych se na to měl…