S vysíleným hekáním se zvedl z válendy, ale vtom telefon zazvonil zas.

„Idiote!“ řekl aparátu a zvedl sluchátko: „Prosím!“

„To je sklad? Haló, kdo je u aparátu? Haló, je to sklad?“ Maljanov stiskl vidlici a zavolal na poruchy.

„Poruchy? Tady devadesát tři devět osm nula sedm. Poslyšte, už jsem vám včera jednou volal. Takhle se nedá pracovat, pořád se sem dovolává nějaký omyl…“

„Jaké že to máte číslo?“ přerušil ho zlostný ženský hlas.

„Devadesát tři devět osm nula sedm. Pořád mi sem někdo telefonuje, jednou chce Inturist, podruhé garáže, potřetí…“

„Zavěste, podíváme se na to…“

„Buďte tak laskavá,“ pípl prosebně Maljanov do už hluchého sluchátka.

Připleskal ke stolu, posadil se a uchopil pero. Ták… Ale kde jsem, u všech všudy, ten integrál už viděl? Takový elegantní integrálek, symetrický na všechny strany… Kde já ho jen mohl vidět? Ona to vlastně ani nebyla konstanta, ale dokonce ta nejobyčejnější nula! No nic. Necháme si ho v záloze. Sice nemám tyhle resty v pracovním postupu rád, je to nepříjemné jako díra v zubu…

Začal se přehrabovat v papírech se včerejšími výpočty a najednou mu sladce zatrnulo u srdce. Tak tomuhle se říká namouduši rána… No ne, Maljanove, ty jsi borec! Vypadá to, že se ti to konečně povedlo. Tohle, kamaráde, je skutečná věda, protože tohle, kamaráde, nemá s nějakými banálními „průměty čepů velkého průchozího stroje“ nic společného, protože tohle, kamaráde, před tebou ještě nikdy nikdo nedělal! Kuš, jen abychom to nezakřikli… Ten integrál… Ten ať se třeba jde klouzat! Jedeme dál, musíme dál…

Zvonění. Tentokrát u dvéří. Za dveřmi našel připosraženého neholeného a propoceného mužíka v krátkém sáčku neurčité barvy. S tělem lehce zakloněným před sebou držel velkou kartónovou krabici. Něco neartikulovaně zamumlal a zaútočil svým břemenem přímo na Maljanova.