Ukázalo se, že při těch nejobecnějších předpokladech, platících pro potenciál, mají mé pohybové rovnice ještě jeden integrál, tedy kromě integrálu energie a integrálu hybnosti. Vychází z toho něco jako zobecnění omezené úlohy tří těles. Když pohybové rovnice převedeme do vektorového tvaru a užijeme Hardtwigovy transformace, integrování proběhne až do konce, a celý problém se zredukuje na integro-diferenciální rovnice Kolmogorovova-Fellerova typu…“

K jeho obrovskému překvapení ho Vajngarten nepřerušil. Maljanov měl dokonce chvíli pocit, že musela vypadnout linka.

„Posloucháš mě?“

„Samozřejmě, velice pozorně.“

„Chceš snad říct, že tomu dokonce rozumíš?“

„Tu a tam něco registruju,“ hlásil bodře Valka a vtom Maljanova poprvé napadlo, jaký to má zvláštní hlas. Až se toho polekal.

„Valko, nestalo se něco?“

„Kde?“ zeptal se Vajngarten, znovu po krátké odmlce.

„Kde, kde… s tebou přirozeně! Přece slyším, že jsi nějaký takový… Ty nemůžeš normálně mluvit či co?“

„Ale kdepak, taťko. To jsou všechno nesmysly. Neber si to tak. Asi už blbneme vedrem. Znáš ten fór o dvou kohoutech?“

„Ne, vykládej.“

A Vajngarten mu řekl vtip o dvou kohoutech — strašně hloupý, ale vcelku k smíchu, jakýsi naprosto nevajngartenovský vtip. Maljanov ho samozřejmě vyslechl, a když přišla ta pravá chvíle, zachechtal se, ale nejasný pocit, že s Vajngartenem něco není v pořádku, tahle anekdota ještě prohloubila. Nejspíš se zase chytil se Světkou, pomyslel si nejistě. Nebo mu někdo poničil ten jeho epitel. A najednou se Vajngarten zeptal:

„Jářku, Miťko…, říká ti něco jméno Sněgovoj?“

„Sněgovoj? Arnold Palyč? Ale ano, mám souseda toho jména, bydlí naproti… Proč?“

Vajngarten chvíli mlčel. Dokonce přestal funět a ve sluchátku se ozývalo jen tlumené pocinkávání, jako by si v dlani pohazoval sbírkou svých dvacetníků. Pak se zeptal: