Znovu zadrnčel stokrát prokletý telefon. Maljanov nenávistně zachroptěl a psal dál. Musím ho okamžitě vypnout, přece je tam taková páčka… Vrhl se na válendu a strhl sluchátko. „Prosím!!“

„To jsi ty, Miťko?“

„Ano… Kdo volá?“

„Ty mě nepoznáváš, ty holomku?“ Byl to Vajngarten.

„Aha, Valka… Co bys rád?“

Vajngarten mlčel. „Proč nebereš telefon?“ zeptal se.

„Pracuju,“ odbyl ho Maljanov nerudně. Nadmíru otráveně. Moc se mu chtělo vrátit se ke stolu a podívat se na výjev s bublinami.

„Tak pracuješ…,“ zafuněl Vajngarten. „Děláš velkou vědu, že jo?“

„A co, chtěl ses u mě stavit?“

„Stavit? Ale to snad ani ne. Stavit ne…“

Maljanov se vzteky neznal. „Tak co vlastně chceš?“

„Poslyš, otče… Na čem ty momentálně makáš?“

„Pracuju! Stačí?!“

„Tys mi nerozuměl! Chtěl jsem se zeptat, na čem konkrétně teď pracuješ.“

Maljanov zkoprněl. Znal Valku Vajngartena pětadvacet let a za celou tu dobu se jeho přítel o Maljanovovu práci nezajímal, protože Vajngarten byl jaktěživo zvědav výhradně na Vajngartena osobně a pak snad ještě na dvě záležitosti stejně nevyzpytatelné a tajemné jako jeho maličkost: dvacetník z roku 1934 a takzvaný velvyslanecký padesátník, což ovšem nebyla žádná mince, ale jakási naprosto raritní známka… Nemá co dělat, holomek, rozhodl se Maljanov… Blafoun… Nebo že by potřeboval střechu nad hlavou, že se tak kroutí. A najednou si vzpomněl na Averčenka.

„Na čem pracuju?“ přeptal se zlomyslně. „To ti beze všeho můžu vyložit. Pro tebe jako biologa to bude nesmírně zajímavé. Včera ráno jsem se konečně pohnul z mrtvého bodu.