„Třeba tak zvaná Planeta fialového slunce,“ ozval se vzadu hlas Erga Noora.

„Tragické je,“ podotkl zasmušilý Pur Chiss, „že její podivné slunce zajišťovalo obyvatelům neobyčejně silný zdroj energie při svítivosti sedmdesáti osmi našich sluncí a při spektrální třídě A nula…“

„Kde je ta planeta?“ vyptával se biolog Eon Tal. „Není to ta, kterou se Rada chystá osídlit?“

„Právě ta. Na památku po ní dostal své jméno zmizelý Algrab.“

„Hvězda Algrab čili Delta Havrana!“ vykřikl biolog. „Ale k ní je příliš daleko!“

„Čtyřicet šest parseků. Sestrojujeme přece kosmické rakety pro stále větší vzdálenosti…“

Biolog pokývl hlavou a zabručel, že nebylo zrovna vhodné nazývat hvězdolet podle zaniklé planety.

„Ale hvězda nezanikla, dokonce i planeta je celá. Než uplyne sto let, osijeme ji a zalidníme,“ odpověděl přesvědčeně Erg Noor.

Rozhodl se pro obtížný manévr; chtěl rovnoběžkovou oběžnou dráhu kosmického letadla změnit na poledníkovou, podél osy Zirdiny rotace. Jak by se mohli vzdálit od planety, aniž se přesvědčili, že opravdu všichni zahynuli? Snad ti, kdo zůstali naživu, nemohou přivolat pomoc, protože mají zničené energetické stanice a poškozené přístroje?

Nebylo to poprvé, kdy Niza viděla Erga Noora za řídícím pultem při odpovědném manévru. S neproniknutelnou tváří a s rychlými, přesnými pohyby jí připadal jako legendární hrdina.

A znovu Tantra vykonala beznadějnou pouť kolem Zirdy, tentokrát od pólu k pólu. Tu a tam, zvláště v středních šířkách, se objevily rozsáhlé oblasti holé půdy. Tam visel ve vzduchu žlutý mrak, jímž prosvítaly gigantické zvlněné brázdy rudého písku, vířícího ve větru.