A dál se opět prostíraly smuteční sametové příkrovy černých máků, jediných rostlin, které odolaly radioaktivitě, nebo které jejím vlivem změnily své vlastnosti.

Všechno bylo jasné. Hledat v mrtvých rozvalinách anamezonové palivo, které tu na doporučení Velikého Okruhu připravili pro hosty z jiných světů — Zirda měla zatím jen planetolety, a ne hvězdolety — bylo nejen marné, nýbrž i nebezpečné. Tantra začala rozvíjet letovou spirálu opačným směrem, od planety. Na ionotrigerních neboli planetárních motorech dosáhla rychlosti sedmnácti kilometrů za vteřinu, které se užívalo při meziplanetárních letech, při vzlétnutích i přistáních — a opustila vymřelou planetu. Zamířila k neobydlené soustavě, označované jen smluvenou šifrou, kde už dříve shodili pumové majáky. Tam také měl čekat Algrab. Spustili anamezonové motory. Jejich obrovská síla zvýšila za dvaapadesát hodin rychlost hvězdoletu na obvyklých devět set miliónů kilometrů za hodinu. K místu setkání zbývalo patnáct měsíců cesty, čili jedenáct podle závislého času na raketě. Kromě dozorčí služby mohla se celá posádka pohroužit do spánku.

Ale ještě šest měsíců trvaly společné diskuse, výpočty a příprava hlášení pro Radu. Z informací o Zirdě vybrali zmínky o riskantních pokusech s částečně rozpadlými atomovými palivy. Našli i projevy, v nichž přední vědci vymřelé planety upozorňovali na příznaky škodlivého vlivu na život a trvali na tom, aby pokusy byly zastaveny. Před sto osmnácti lety rozeslal Veliký Okruh stručnou výstrahu, která by měla stačit lidem s vyspělým rozumem, ale vláda na Zirdě ji patrně nebrala vážně.

Bylo zřejmé, že Zirda se zničila nahromaděním škodlivé radioaktivity po mnoha neopatrných pokusech a po nepředloženém používání nebezpečných druhů jaderné energie.

Už dávno se záhada vysvětlila, dvakrát posádka mezihvězdného korábu vystřídala tříměsíční spánek stejně dlouhým normálním životem…