„Můžeme použít takového způsobu?“

„Nemůžeme, na to jsou naše hvězdolety příliš rychlé. Pět šestin absolutní jednotky je dvě stě padesát tisíc kilometrů na vteřinu. Taková rychlost by v poli zemské přitažlivosti zvětšila naši váhu dvanácttisíckrát, a celá naše výprava by se pochopitelně proměnila v prach. Tak se dá létat jen v kosmickém prostoru, daleko od velkých shluků hmoty. Jakmile se mezihvězdný koráb ocitne v gravitačním poli, musí snižovat rychlost tím více, čím silnější je pole.“

„Je zde tedy rozpor,“ Niza si rukou dětsky podepřela hlavu, „čím silnější je gravitační pole, tím pomaleji se musí letět!“

„To platí jen při obrovských, subsvětelných rychlostech, kdy sám hvězdolet se podobá světelnému paprsku a může se pohybovat jen po přímce, čili po tak zvané křivce stejných napětí.“

„Jestli jsem dobře rozuměla, potřebujete zaměřit nás ‘paprsek Tantru’ přímo na sluneční soustavu.“

„V tom je právě obrovská potíž kosmických letů. Přesné zaměření na některou hvězdu je prakticky nemožné, i když používáme při výpočtech všech myslitelných oprav. Po celou dobu letu musíme propočítávat narůstající chybu, měnit kurs rakety, a proto ani nemůžeme docela zautomatizovat řízení. Jsme však v nebezpečné situaci. Teď, když jsme nabrali plnou rychlost, znamená zastávka nebo velké zpomalení totéž co smrt, protože znovu zvýšit rychlost nemáme už čím. Zde je nebezpečí, pohleďte! Oblast 344-2U je úplně neprozkoumaná. Nejsou tu hvězdy ani obydlené planety, známe jen gravitační pole; tu vidíte jeho okraj. S definitivním řešením počkáme na astronomy, po pátém oběhu všechny vzbudíme, a zatím…“ Náčelník si přejel rukou skráně a zívl.

„Sporamin přestává působit,“ hlásila Niza, „můžete si jít odpočinout!“

„Dobře, ustelu si tady v křesle. Třeba se najednou stane zázrak… kdyby aspoň jediný signál!“

Noorův hlas měl zvláštní přízvuk, a Nizino srdce se rozbušilo něhou. Zatoužila přitisknout k sobě tu umíněnou hlavu, hladit tmavé vlasy s předčasnými šedinami…