Niza vstala, složila pečlivě listiny se zprávami a ztlumila světlo; nechala jen slabé zelené osvětlení podél přední stěny s přístroji a hodinami. Hvězdolet plul úplně klidně pustým vesmírem a opisoval gigantický kruh. Rusovlasá astronavigátorka zaujala neslyšně své místo u „mozku“ obrovitého korábu. Přístroje, naladěné na určitou melodii, jako obvykle tiše bzučely. Sebemenší závada by se ozvala falešným tónem. Ale tichá melodie zněla ve správné tonalitě. Chvíli co chvíli se opakovaly nehlučné údery, podobné zvukům gongu. to se zapínal pomocný planetární motor, vyrovnávající kurs Tantry po křivce. Hrozivé anamezonové motory mlčely. Ve spícím kosmickém letounu panoval klid dlouhé noci, jako by ani neexistovalo vážné nebezpečí, které se vznášelo nad raketou a jejími obyvateli. Zdálo se, že každou chvíli zazní v hlásnici přijímače dlouho očekávaný signál, dva koráby začnou zpomalovat svůj let, budou se k sobě paralelně přibližovat, a nakonec, až přesně vyrovnají své rychlosti, ulehnou zdánlivě vedle sebe. Široká chodba spojí oba malé světy na letounech a Tantra znovu získá obří sílu.

V hloubi duše byla Niza klidná, věřila ve svého náčelníka. Pětileté putování nebylo pro ni dlouhé ani únavné… Zvláště po tom, co pocítila lásku. Ale i dříve ji úchvatná pozorování, elektronové zápisy knih, hudby a filmů dávaly možnosti, aby stále doplňovala své znalosti a necítila tolik ztrátu překrásné Země, která se jako zrnko písku propadla do nekonečné černé propasti. Spolucestující byli vynikající učenci, a když se nervy unavily dojmy nebo dlouhým pracovním vypětím, nastoupil dlouhotrvající spánek, udržovaný hypnotickým vlněním, v kterém velké časové úseky přestávaly existovat, protože uplynuly jako okamžik. A vedle milovaného muže byla Niza šťastna. Trápilo ji pouze vědomí, že ostatním je hůř, zvláště jemu, Ergu Noorovi. Kdyby jen mohla…! Ale co zmůže mladá, nevědomá astronavigátorka vedle takových lidí! Možná však, že pomáhá její ochota, vytrvalá dobrá vůle a vřelá touha učinit všechno, aby jim ulehčila namáhavou práci.