Erg Noor ztratil svou přísnost a posadil se proti astronavigátorce.
„Kdybyste, Nizo, věděla, co jsem ztratil, že jsme nepřistáli na Zirdě!“ řekl hluše a položil opatrně prsty na spouštěcí páku anamezonových motorů, jako by se chystal až do krajnosti zrychlit prudký let hvězdoletu.
„Kdyby Zirda nezahynula a mohli jsme dostat palivo,“ pokračoval v odpověď na němou otázku své společnice, „vedl bych výpravu dál. Tak to bylo dohodnuto s Radou. Zirda by sdělila na Zem potřebné zprávy a Tantra by letěla dál s těmi, kdo by chtěli… Ostatní by vzal na palubu Algrab, až by zde skončil službu a přivolali ho k Zirdě.“
„Ale kdo by zůstal na Zirdě? Snad ne Pur Chiss? Je to velký vědec, copak by ho netáhla touha po poznání?“
„A co vy Nizo?“
„Já? Samozřejmě bych letěla!“
„Ale… kam?“ zeptal se najednou tvrdě Erg Noor a upřeně se na ni zadíval.
„Kamkoli, třeba…“ Niza ukázala rukou na černou propast mezi dvěma rameny hvězdné spirály Galaxie, a s pootevřenými rty opětovala Noorův upřený pohled.
„Tak daleko ne! Milá Nizo, víte, že asi před osmdesáti lety se vydala na cestu třicátá čtvrtá mezihvězdná výprava, které říkali ‘Stupňovitá’. Tři hvězdolety, zásobujíce na navzájem palivem, vzdalovaly se dál a dál od Země směrem k souhvězdí Lyry. První dvě rakety letěly bez posádky; odevzdaly anamezon a vrátily se zpět. Tak si kdysi počínali alpinisté, když vystupovali k vrcholkům nejvyšších hor. Konečně třetí, Parus…“
„Ten, co se nevrátil…“ vzrušeně zašeptala dívka.
„Ano, Parus se nevrátil. Ale cíle dosáhl, zahynul na zpáteční cestě, a stačil ještě poslat zprávu. Letěl k veliké planetární soustavě modré hvězdy Vegy, které říkáme Alfa Lyry. Kolik očí nesčetných generací se kochalo pohledem na tu jasně modrou hvězdu severního nebe! Vega je vzdálena osm parseků, čili jedenatřicet roků cesty podle nezávislého času; tak daleko se lidé od Slunce ještě nedostali. Buď jak buď, Parus doletěl k cíli… Příčinu jeho zkázy neznáme. Byl to buď meteor, nebo velká poruchy. Možná že se dosud vznáší ve vesmíru a hrdinové, které pokládáme za mrtvé ještě žijí…“